JarKry

Co s ní?! S tou zbabranou …. Nic s ničím! Nicota bez hranic! Hňup – vládce u vodky zasedne. Blbý, ač vzdělaný: Takový patřívá do vlády! Houf chytrých ničemů – rytířů z Nemanic – rýmuje lichotky dovedné. Pak strachem zdělaný – vládci se vysmívá za zády. Sám znáš ho, lokaje, krotkého k tyranu; chřtán k zemi ohnutý, žere zem. Však zpyšní ve chvíli, jakmile na pána povýší! Lid slouží, smekaje před dveřmi buranů, jichž boty okuty železem, chám káže o píli a lóže přecpána sle pýši. Jak přízrak nestvůrný ční pýcha nad zenit! Tvář Děsu z Goyových obrazů: minulost oživlá, vražená na kůly. V požáru konopí sambenit. A popel. Bez urny. Zvuk trumpet bojových do mrazu. Praporec boží vlá, spuštěný do půli stožáru, daleko od lidí. Rty větru mazlivé slíbaly popel. Nic vzejde v květ, tma skryje běsnění, popravy, oprátky, bezpráví. Ne, nikdo nevidí …. Jak děti bázlivé za víčka zřítelnic skryjme svět! A z krabic na snění strýc Satan pohádky vypráví. Čas vřadí do dluhu týdny, jež zmařeny leností, mlčící písmenka – vyčichlé flakony s šelakem sedliny po ambře, šlépěje do kruhu přes bludné kořeny marnosti, měsíce váhání nad formou zbytečnou zbavenou obsahu, žertovný úšklebek nad čísly, tou chladnou hydrou sil nekalých, svázaná tlachání o prázdnu za tečnou, když světu na prahu katovny vlas mečem přičísli, jejž katan přibrousil o kalich. Je jaro přezrálé. Tvá ruka promrzlá se slanou krůpějí setře sen s peříčky bodláků, zmítaných ve vytí vichřice. V světě, v němž nadále kraluje obr zla(byť sebekrutěji otřesen), dál dlužno sedláku pokorně zdraviti biřice vrchnosti zlozvané, dál dlužno biřici podplácet pacholka katova, jenž zdraví pokorně znak s mečem v kozelci mučidel. Kat tančí pavane nad buřty s hořčicí. V kapsáři tobolka nachová s výdělkem za škorně stažené viselci z chodidel. Stane se ve chvíli prokleté, že osud, blasfemik, pantera splete si s morčetem a orla vladaře krmí co pečeni v krmníku, že verše proplete špagátem polemik a hňupství vyvěsí nad světem, skryv ducha v almaře. Co zbývá k vyřčení básníku? Pramálo: nejdřív řev …. výkřik …. pak volání. Sten. Tiché vzepětí. Krédo rtů letící ozvěnou nad pastí hladiny ošidné, zasákne do výdřev jak šminka do skrání. Smrt svíčky sfoukne ti na dortu! Smrt s nohou dřevěnou sčítá tvé hodiny. Oči dne osleple mžourají na větrem žhavený disk slunce, opilý v červenci. Vzduch těžkne nad hlavou, dny rostou do týdnů. Za vraty, v svátečním mumraji v široké avenue, zpívají otylí vlastenci písničku krvavou z někdejších svatých dnů odplaty. Co hledáš na místech, kam dávno nepatříš? Askezi mrzáka – Lazara? Cpát zrno do volat husích(kolik starobylých slov a příměrů tento básník používá! Je to tím, že přečetl mnoho knih nebo že byl velmi stará duše?)? Toť bludička – lemura ve spánku děsící! Kterak chceš naložit s nudou dne; od jara do jara!? Či chceš snad přivolat od řeky mladíčka Artura s veršíky pod kšticí? Jen něco málo žít v nestoudné, bláhové naději, že možno básněmi a silou nadání dobýt snů? Létat si azurem posazen na tura s křidélky? Dříve či později proklouzne dásněmi pelyněk zklamání do jícnu; chce Arthur Arthurem zabíti Arthura? Marno – a pozdě je přemýšlet o bitvách včerejších; a věru načase zpopelnit poličku na plenky a vydat svědectví! Vždyť slůvkem naděje zlomíš led mlčení ve verších, byť čas ti bezhlase svíjel nit. Ač srpen v zenitu, je chladno. Zlatě plá zář polen bukových v ohništi horního pokoje. Odjezd!! Ten poslední z odjezdů … Do země Hamitů utíkáš? Do tepla, kde slunce jako vích rozblyští písek? Kde ticho je v půlnoc i k poledni?.... Na hvězdu v bezbřehém vesmíru, na růži v blankytu odcházíš, netuše doposud, že smrt je průvodčím dráhy, jež k Marseilli vezla tě. Co tušíš o smíru s rukama bez citu, rozhořčen do duše na osud? Zlost – toť jen úvod! Čím dále tím častěji, ve zlatě, v hedvábí oděná, přichází Erato – rudý vlas sepnutý v temeni, ozdoben smaragdy; pláštěnkou přepestrou z parabel zakryta ramena …. Kde je tvá vzpoura? To štvaní se? Minerály z kamení? Bylo to včera, kdy plakal jsi před sestrou Isabel, zoufalý bezmocí, ochrnut, nehybný? K. K. J o s e f P r o k e š Vyprosil si u Boha schopnost tzv. „Božího ucha“, udělal úkrok stranou, trochu se naklonil asi tak jako to dělají nedoslýchaví, jeho otázka byla zodpovězena a potom se mohl obrátit k veřejnosti a říci jim odpověď. Něco podobného dělal hlavní hrdina představovaný Vladimírem Brodským ve sci-fi komedii „Návštěvníci“, kde hrál i pan Sovák, Dvořák, Moravcová. Tam se pan Brodský dotknul takové zázračné mrkvičky a náhle věděl odpověď i na nejobtížnější otázky. V této komedii však koza tu mrkvičku sežrala a potom kreslila nohou do písku geometrické obrazce. Po několika úspěšných seancích byla tato velká duchovní osobnost potlačena chytrou aktivitou komunistických vnuků – pomluvami a úřednickým šikanováním. Tato osobnost se stáhla na svoji chalupu do Adršpašských skal. Ale v jejím případě nedošlo ke zmrzačení nebo zotročení, ale k ústupu z města na venkov. Český venkov je skutečně pořádnější a duchovnější – ve městech řádí tvrdá pěst NTL. Je to znovu potvrzení mého názoru, že NTL jsou velmi chytří a schopní a dobře organizovaní. Dne 20.8.2013 dokončil Jaromír Krystl