Kde začít?
Probudit se z nicoty,
pocítit sílu
svého osamělého hlasu.
Uchopit pevně
otěže sebe
a rozjet se blaze
po zdánlivě
neschůdné dráze.
M. B.
Karel IV.
Poznámky z knihy nazvané „Vlastní životopis Karla IV:
Str. 49 - Blanka z Valois – přidělená manželka pro Karla, kterou on miloval (Sňatky z rozumu?)
Celková situace sice připouští vročení této formulářové listiny také k době příjezdu krále i markraběte v říjnu 1344, ale i v roce 1345 by se k němu naskytla nejedna vhodná příležitost. Především zde byly svatby Blančiny dcery Markéty s uherským králem Ludvíkem, které podle úmluvy z roku 1338 se měly uskutečnit do roku 1346. Účty města Brna (Mendl, 181),… neboť byla vypsána i korunovační daň (Mendl, Knihy počtů města Brna, 50). Také markraběnka Blanka poslala roku 1345 ve věci korunovace své posly do Brna; nedovídáme se sice nic o podstatě jejich jednání, čteme však zprávu, že na úhradu jejich útrat zaplatilo město půl hřivny stříbra (Mendl, tamtéž, 50).
str.50 - O tom, jaký byl stav dvora markraběnky Blanky a jaký byl pravděpodobně běh jejího průměrného denního života, nedovedeme mnoho povědět. Nevíme, kde např. v Brně sídlila, zdá se však podobné pravdě, že tam jejím domovem byl zeměpanský hrad Špilberk. Tehdejší Brno nebylo nikterak bez tradice, pokud jde o život vyšší společnosti. Do nedávna bylo jevištěm dvorského života, jehož ústřední postavou byla Alžběta Rejčka, královna-vdova po Václavu II., která, založivši ve Starém Brně roku 1322 klášter cisterciaček, nazvaný příznačně Aula S. Mariae (Síň P.Marie), zvolila jej za svou rezidenci. Tam v době svých veřejně doznaných vztahů k panu Jindřichovi st. Z Lipé, mocnému hejtmanu markrabství moravského a význačnému představiteli panského stavu, vedla vskutku honosný dvorský život, kde našli obživu i význační dvorští umělci, zejména její proslulí iluminátoři. Tento ruch vysoké dvorské společnosti, jež za dob Alžběty Rejčky oživovala Brno, zanikl sice zčásti smrtí pana Jindřicha, po níž se královna oddala životu klášternímu, ale zdá se, že přece nezapadl zcela ani když roku 1333 královna překročila práh pozemského života, tak významného pro tehdejší české dějiny.
str.60 – Kapitola II – Chcete-li se tedy stát syny božími zachovávejte přikázání svého Otce, která vám zvěstoval skrze syna svého, pána našeho Ježíše Krista, krále nebeského, jehožto podobu a úřad zastáváte zde na zemi. Přikázání pak větší jest: „Miluj Pána Boha z celého srdce a z celé duše své a bližního jako sebe samého.“ Budete-li milovat Boha touto láskou, nebudete se strachovat pro něj položit své duše a nebudete se bát těch, kteří sice mohou zabít tělo (řekl bych, že chytří, čeští materialisté-NTL dnes dovedou zabíjet i duše, protože vědí, že člověk je především chtění a práce), duši však zahubit nedovedou. Ale bát se budete Otce svého, který má moc spasit i poslat do ohně věčného (krásné, jak tak mocný panovník uznával nadřazenost Boha. Duchovně jsme spíše klesli ve srovnání se středověkem. Máme dnes tolik církví, ale jsou k ničemu, nic dnes neovlivňují). A zastřeny budou oči nespravedlivých před vámi, a Bůh odejme slovo z jejich srdcí a zmatené budou jejich výpovědi. Spravedlivý pak zachová svůj život a tak povznesena bude čest králova, neboť „čest králova právo miluje“. A žezla vaše budou kvést před Pánem, protože jste je podali tomu, kdo upadl, a bezmocného jste vytáhli z léčky lovců.
str.62 – Nebuďte rozmařilí v jídle a v pití, jak činí ti, jejichž Bohem je břich a jejichž slávou a koncem je hromadění hnisu. Neposkvrňujte ledví svých, ale bedra svá opásejte, pevnou myslí se opásejte uzavírajíce manželství. Neboť Duch svatý odchází od těch, kdož se oddají smilstvu, a nebude přebývat v tělech podrobených hříchu.
str.89 – Kapitola XI – Dále pak se vypravuje v uvedeném podobenství, že onen člověk, našed poklad, „odešel a prodal vše, co měl“, totiž své hříchy, odřeknuv se zlých skutků. K tomu se vztahuje, co je psáno v evangeliu Lukášově o Matoušovi: „A opustil všechno své“ i ono: „Nevzdá-li se kdo všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Kapitola XII – Podobno je království nebeské člověku kupci, hledajícímu pěkné perly, který, když nalezl jednu drahou perlu, odešel a prodal všechno, co měl a koupil ji.
K tomuto podobenství je nejprve připomenout, že perla je drahokam úplně čistý, jasné barvy a beze vší poskvrny, a proto v tomto podobenství může k ní v obrazném smyslu jistě právem být přirovnán zákon boží, v němž je obsaženo mnoho dobrých, čistých, jasných a neposkvrněných skutků. Tím pak člověkem kupcem, o němž mluví evangelista, je ve vlastním smyslu sám člověk, jenž bloudí na cestách tohoto světa a jenž bývá obtížen rozličnými pracemi a mnohými neustále bědami a starostmi vezdejšími, a jak se čte v knize Jobově, „nikdy nezůstává v témž stavu“. A proto správně se nazývá kupcem a je přirovnáván k člověku kupci, který má, ustavičně hledaje, chodit a chodě hledat, aby nalezl onu drahocennou perlu, totiž zákon Páně, který, bude-li tak hledat a chodit, jistě nalezne, jak praví Lukáš ve svém evangeliu: „Hledejte a naleznete.“ Když pak člověk takto hledaje nalezne na tomto světě zákon boží, ve kterémž, jak výše řečeno, je mnoho dobrých čistých, jasných a neposkvrněných skutků i ctnostných: tu právem můžeme jej přirovnat k oné drahocenné perle, kterou onen člověk nalezl a odešel i prodal vše, co měl, a koupil perlu, která se správně nazývá drahocennou. Neboť nic není drahocennějšího a většího na tomto světě, než podle nařízení božího zachovávat pilně jeho přikázání, která jsou obsažena v onom zákoně. To nás z nařízení božího učí Jan v evangeliu, když praví: „Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání.“ Zachovávaje ta přikázání, bude sloužit Bohu a proto potom s ním i kralovat. A tak je možno rozumět tomu, co praví Augustin: „Bohu sloužit je kralovat.“ A týž: „Kdo zachovává zákon boží a přikázání boží, která jsou obsažena v zákoně božím, bohu slouží a s ním společně bude kralovat.“
Neboť se praví v žalmu: „Blahoslavení bezúhonní na cestě, kteří chodí v zákoně Páně.“ A tak blahoslaven, neposkvrněn a čist vejde do brány království nebeského. A tato brána, která je celá z drahocenných perel, se mu ihned mocí této perly, to je zákona božího otevře, a tehdy uzří moc oné perly, to je zákona božího otevře, a tehdy uzří moc oné perly, která je z bran svatého města; o něm a o jeho branách mluví Jan ve Zjevení řka: „Dvanácte bran města je dvanáct perel, a každá z těchto bran byla z jedné perly.“
Poznámky: Slyšel jsem dvě pěkná kázání od 2.kazatele Církve Českobratrské Sváti Karáska. Podruhé to rozebíral, protože se mu nezdálo, že by toto přirovnání o Božím království ke drahocenné perle, dostatečně vysvětlil. Karel ho vysvětluje lépe a snad by byl lepším kazatelem než Sváťa Karásek – úžasná duchovní hloubka od Karla IV.
str.105 – Kapitola XVIII - Král Jan pak uslyšev to, pravil: „Ve jménu Páně, čím více budeme mít nepřátel, tím více kořisti a zisku dostaneme; a já přísahám při Pánu Ježíši Kristu, že kdo z nich mne první napadne, toho rozdrtím takovým způsobem, že se všichni zaleknou.“
Tohle je nečeský přístup. Čech, zvláště dnešní Logický Materialista spočítá počet nepřátel, a když zjistí, že je jich víc, tak prohlásí: Proti takovému množství nepřátel nemůžeme bojovat.
str.107 - A do stvrzení onoho pokoje byli jednomyslně pojati všichni knížata, kteří dříve onomu králi Janovi a Karlovi, markraběti moravskému, opověděli svá nepřátelství.
str.119 - … vsi Terenza, v parmské diecézi. Vzpomenuv si na ono strašné vidění a na nevyslovitelné boží napomenutí, zašel před onen dům, ve kterém měl ono vidění, a se souhlasem biskupa oné diecéze tam vybudoval klášter; do něho, dříve než odtud odešel, dosadil bratry, probošta a řeholní kanovníky řádu sv.Augustina (jako v Pavii a Roudnici nad Labem, v Praze na Karlově aj. ) – Stojí tam ten klášter ještě dnes?
str.120 - Mnichové kartouzští měli své cely nikoliv v jednom společném domě, nýbrž v samostatných domcích, vystavěných kolem kostela a vytvářejících kartouzskou mariánskou zahradu. V nich žijíce v opuštěnosti a úplném mlčení oddávati se modlitbám a tvrdé askezi podle zpřísněných zásad řehole sv.Benedikta (z této řehole přece vyšli slavní Templáři). Zbaveni jsouce starostí hmotných (tak žijí naši misionáři a vnímavý člověk by je měl „brát“, ale dnešní moderní lidé nevidí a neslyší) žili jen náboženskému přemítání. Vnější uspořádání jejich života jim dávalo možnost soustředění a není divu, že se kartuziáni vedle augustiniánů vbrzku stali nositeli „nové zbožnosti“.
str.123 - Pro klasickou harmoničnost rozměrů, křehkost konstrukce a pohádkovou hru barevných světel v oknech je Sainte-Chapelle považována za nejdokonalejší výtvor gotického umění vůbec. Byla postavena francouzským králem Sv. Ludvíkem v letech 1245-48, aby byla schránkou převzácných ostatků, přivezených z Cařihradu: Kristovy trnové koruny a sv. dřeva Kříže.
Co říci na závěr?
Byl jsem přítomen diskuzi ve které se Reskátor vyjádřil: „… že všechny historické osobnosti byly negativní, protože byly spjaty s temnými živly-zlými lidmi. Přítomní Marek a Tomáš mu oponovali, řkouce, že to není pravda. Reskátor: Tak řekněte nějaké osobnosti. Vzpomněli si asi na tři a byl mezi nimi i Karel IV. Kdo je Čechem, měl by skutečnost, že Karel IV. byl pozitivní, historická osobnost přijmout jako za samozřejmou. Karel IV. dokonce vyhrál soutěž o „největšího Čecha“ v Mocné Čarodějce na kterou Češi tolik dají. Diskuze trvala neuvěřitelných 20 minut. Z obou stran padaly argumenty, mezi nimi i, že Karel pil a děvkařil. Tomáš a Marek s tím souhlasili (!), protože to prý tehdy dělali všichni (pohled moderního člověka?, „stádnost“?), ale vyzdvihovali Karlovi praktické zásluhy o českou Zemi, české království. Všimněte si toho: Jak Češi odmítají přiznat někomu duchovní svatost. Všechny srážejí do průměru. Pokud se náhodou vyskytne nějaká osobnost překračující běžnou úroveň, hned na ní najdou nějakou špatnost nebo slabost, aby ji srazili dolů, na zem z jejich výšin, kam byla vynesena svým vlivem na českou společnost. Mezi Čechy, když se chce někdo prosadit, musí začít nejprve v zahraničí nebo by mu nestačila délka jedné generace, aby se doma postupně mohl prosadit – z důvodu těch klik a různých mafiánských skupin, které mezi sebou Češi mají. Reskátor by řekl: Tak kdo tedy – konkrétně? Například: Bedřich Smetana, Ema Destinová, T.G.Masaryk, Josef Psota, Jiří Šlitr.
V české literatuře zní v pozadí potlačování duchovnosti Karla IV., v české společnosti v pozadí zní: Neschopnost najít vlastní vzory, vlastní kulturní pramen. Viz naši politici: nejprve Sovětský svaz, USA a nyní Čína? Z Karla IV. by se mohl udělat kulturní symbol českého národa, ale ta jeho duchovnost se drsným, českým materialistům nehodí, a tak hledají raději vzory v zahraničí, v síle peněz. Samozřejmě velký stát může investovat více než malý, že ano?, a Češi chtěji hodně peněz jako nejmaterialističtější národ na světě? Četli jste někdo knihu „Češi na provázku“?
Podle mého názoru kniha „Vlastní životopis Karla IV.“ není vůbec životopisem, ale duchovní pohled Karla na důležité, mezní okamžiky, události v jeho životě. Životopis o něm psali kronikáři a on si toho byl určitě vědom. Proč by ztrácel čas psaním něčeho, co již bylo zapsáno? Spíše se hodí název Život Karla.
V již výše zmíněné životopisné knize o Karlovi IV. Bylo psáno o nějakém vážném úrazu Karla v jeho stáří, který byl zatajován. Zavánělo to nějakým pádem ze schodů v opilosti. Bylo to podloženo historicky nebo to zase byl záměr Karla srazit duchovně dolů? Také jsem četl článek, že na Karlově kostře bylo zranění krčku na holenní kosti, způsobené pravděpodobně pádem z koně. Mohl by po takovém zranění Karel jezdit na koni přes půl Evropy? Zase to zavánělo tím, že Karel – údajně snad dokonce tajně – zúčastnil se nějakých rytířských klání. Tajně? Copak tak důležitá, veřejná osobnost mohla něco dělat tajně? Ano, Karel používal přestrojení – například k útěku z obleženého města v Itálii nebo k proplutí kolem nepřátelských, benátských lodí. Pochybuji, že by tehdejší vyšší šlechta a církevní hierarchie dovolily Karlovi zúčastňovat se rytířských soubojů. Zase pokus srazit Karla duchovně a ukázat, že to byl jenom člověk, že měl slabiny a dělal nerozvážnosti? Člověk, který má kolem sebe komorníky a panoše přece nemůže dělat jen tak nerozvážnost – soukromě, protože je vlastně veřejná osoba a je svým způsobem hlídaný a i jeho využívání času je dáno spíše okolnostmi, než jím samotným. V této knize, kterou komentuji, jsem také přečetl, že Karel, když kandidoval na úřad Římského krále, používal nejčastěji peněz. Ano, v Čechách tehdy byly bohaté doly drahých kovů. Když chtěl však sáhnout na domácí berni, zastavil ho Zemský sněm (vyšší šlechta a církevní hierarchie) a prohlásil, že Karel na „domácí“ peníze sahat nebude, že zůstanou v království, protože takový tehdy byl řád českého království. Nebo: Na vrcholu moci, když už byl Karel císařem, připravoval se svými právníky 10 let nový, pokrokový Zemský zákoník. Když ho konečně předložil Zemskému sněmu, tak ten mu ho neschválil. Jak daleko od této historické skutečnosti je tvrzení učitelky ve škole, že ve středověku úplně o všem rozhodoval monarcha. V tom středověku měli naši předkové takový systém – ten vladař do určité míry plnil úkoly, které na něj byly vkládány, prakticky fungoval jako ministr zahraničí a podepisoval důležitá prohlášení Zemského sněmu, protože na poddané královo slovo a králův podpis silně působili, protože tak byli vychovaní a svrchovanost krále uznávali. Ti naši předkové nebyli tak hloupí, aby nechali vládnout nějakého nezodpovědného prince.
Všimněte si ještě jednoho: Zemský sněm nikoliv královský sněm – to bylo kvůli Moravě, která tehdy měla s Čechami svoji hranici, kde se provádělo clo. Tehdy, ve středověku existovaly dvě finanční kapsy – česká a moravská, dvě samostatná finanční hospodaření. Kolik tady žilo obyvatel – tehdy – 2 milióny? Dnes je nás 11 milionů a všechno je soustředěno v Praze. Není to nepřirozené, neodporuje to historické tradici a i geografické poloze a klimatickým podmínkám?
E-mail: vule@ojooo.com, jarkry@mail.ru
Dokončil dne 30.5.2017
Jaromír Krystl
Komentáre