JarKry

Dva stromy U nás se stavěl teplovod. Všude se něco staví, ono je jedno, co, ale vždycky to dopadne stejně nespravedlivě. Vždycky si ty standarty, vyznamenání a jiné pocty odnesou ti, co to postavili, ačkoli by je měli dostat hlavně ti, co bydlí v okolí(to má pravdu, komunističtí stavbaři se s tím nemazlili – počínali si jako kdyby oni byli NĚKDO a ti ostatní prostě museli ustoupit nebo počkat. Dokázali planýrovat velké plochy naprosto bezohledně). Za to, že snášeli několik let prach a bláto, za to že nevyházeli do povětří všechny ty bagry, drapáky, vejtřasky a jiné rámusárny(když se spravovala část ulice Šumavská po tom, co se na ní propadla vozovka – práce trvaly 5 let a bylo to už v 90-tých letech – nikoliv za prezidenta Husáka. Součástí stavebních prací bylo vyhloubení obrovského příkopu hlubokého nejméně 4 m po celém úseku této ulice, a protože na dně tohoto příkopu tekla Ponava, voda byla omezována velkými piloty, které byly bucharem zaráženy do země. Podobná technika se používá při stavbě mostů pro ohrazení vody, aby se mohly postavit pilíře k mostu. Na té vodě však nikdo nebydlí a pokud tam má někdo hausbót, tak se může přeplavit jinam. Kolem ulice Šumavská však bydleli lidé a také moje rodiče. Já jsem měl v tom bytě trvalé bydliště, ale Duch mě vedl, abych se tam příliš nezdržoval.), za objížďky, obchůzky a uzávěrky, za celou tu řeholi neutěšenosti, kterou každé stavění sebou přináší. Já například musel kvůli teplovodu přenášet psací stroj z pokoje do ložnice či do kuchyně, podle toho, pod kterými okny probíhala výstavba a vykládka, prostě randál. A takové přenášení psacího stroje není o nic menší akce, než položení teplovodu. To se toho musí na novém místě sklidit a to se musí ke stroji nanosit papírů, knížek, slovníků, lepidlo, nůžky, sešívačka, děrovačka a sponek, desek a jiných krámů, že o tom nemáte ani představu. Nu a jednou, když jsem zase přenášel ten svůj herberk, slyším pod oknem křuchnutí, na které mám vycvičený sluch. Porazili strom. Jeden ze tří dospělých stromů pod našimi okny. Se stromy cítím, ne proto, že se teď volá po záchraně i tvorbě životního prostředí, ale protože jsem strávil v lese dětství. A taky proto, že si je pěstuju na zahradě, sám je roubuju a vím, co to je vyčekat si z roubu korunku. Protože vím, jak pomalu strom roste. A tak jsem se převlékl a šel jsem hájit ty, co ještě stály. Jako mlynář z Lucerny tu lípu. Jenže za mlynáře z Lucerny to byl jasnější případ. On mlel pantem proti vrchnosti, která chtěla porazit jeho strom. Tady u nás to tak jasné není(komunistickým vnukům nevyhovuje kapitalismus, protože tam by mělo být jasné, co komu patří a kdo za co zodpovídá), u nás všechny lípy patří nám všem, my si tedy porážíme naše stromy. A u mne pod okny to bylo ještě složitější, tam byla vykolíkovaná trasa teplovodu a ty stromy byly uvnitř té trasy. Šel jsem tedy k vedoucímu stavby, tak jako zadem, to bylo blíž, a najednou jsem se proto – kousek od našeho domu – dostal na místo, kde jsem vlastně už pár let nebyl. Poprvé jsem spatřil teplovod v celé délce, a ačkoli nejsem technik, pochopil jsem, že tohle dílo jde do miliónů, to že vyhřeje desítky domovních bloků, a že mi tedy řeknou, že dva stromy jsou něco tak malicherného, že ať se jdu s nimi vycpat. Pak jsem stál před stavbyvedoucím a ve mně se to scvrklo ještě víc. Byl jsem kolikátý v pořadí a musel jsem si tedy vyslechnout to, z čeho se taky skládá každá velkorysá stavba dneška a pracovní náplň jejího vedoucího. Jeden z jeho lidí za ním přišel, že potřebuje nabrousit pilu, druhý ať zavolá kvůli něčemu do ČKD, třetí přišel, že nechce něco kopat, protože by na tom tratil, ať jde někdo jiný, čtvrtému ukradli auto písku, pátý se nemohl něčeho dočkat z Plzně, šestému přivezli matku z nemocnice a potřeboval by domů a sedmý jsem byl já. Dívali jsme se s vedoucím na sebe, on poznal, že se trošku stydím, já poznal že má stromy rád, oba jsme se dívali na mockrát schválený projekt, co ty naše stromy spolknul, jeden jsem byl smutnější než druhý a on pak slíbil, že se na ten projekt ještě v klidu podívá. Odcházel jsem zklíčen z toho, že jsem takový technický analfabet a nedovedu s projektem něco udělat sám na místě, zklíčen z toho, že jsem vydán na pospas někomu, kdo toho ví víc a kdo ale nemůže asi kvůli dvěma stromům dělat brykule. A vidíte – je jaro a ty dva stromy tam stojí. Oni ty teplovodní roury nakonec pložili přece jen vedle nich. Stojí, protože ten inženýr Olarinyi se na ten projekt podíval i očima těch, co tam bydlí okolo. Stojí, protože bagrista a jeho parta z těch inženýrských staveb z Košic se s těmi stromy peklovali, vyhýbali se jím a otravovali se s nimi celý půlden. Ty stromy stojí jako výmluvný památník toho, čemu říkáme dobrá vůle. A tak vám přeji, abyste tam u vás, kde se taky staví, našli taky lidi, kteří udělají o chloupek víc, než jim přikazuje projekt. A přeji vám projektanty, kteří dělají krásné nové věci a navíc ctí krásné věci staré, třeba i stromy(co by asi řekli NTL o panu spisovateli? Máme vůbec v Brně v současné době nějakého spisovatele?). F.N. T e m p l á ř i Bible Skutky 19: 1-7 - Zatímco byl Apollo v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Odpověděli mu: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Pavel řekl: „Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?“ Oni řekli: „Křtem Janovým.“ Tu jim Pavel prohlásil: „Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct. Svatý Bernard z Clairvaux se narodil v Burgundsku, v r. 1093. V klášteře v Cluny okolo let 1135 – 1137 sepsal chvalořečný traktát nazvaný D e l a u d e n o v a e m i l i t a e a d M i l i t e s  T e m p l i (Chvála nového rytířstva). Koncil v Troyes stanovil, že bratři mají dál žít podle dosavadních zvyklostí zavedených Hugem z Payns a jeho druhy. Ty byly představeny na koncilu, opraveny, obohaceny a kanonicky sankcionovány jako řehole nového řádu. V duchovním plánu Bernard posvětil řád templářů tím, že mu vtiskl svého ducha, ačkoli v souladu s původními augustiniánskými vlivy. Bratři budou žít stylem klášterního života velmi podobným životu cisterciáků, avšak v liturgii budou nadále užívat ordinář obvyklý u kanovníků od Svatého hrobu. Navíc budou uctívat obzvláště Pannu Marii, jíž je celý řád zasvěcen. Několik měsíců poté, v roce 1139, Inocenc vydal slavné apoštolské privilegium nazvané O m n e d a t u m o p t i m u m, které poskytlo základní předpoklady pro rozvoj templářského řádu. Poznámky jsem udělal z knihy „Templáři“ od Barbary Fraekové: Str.56 - I když byl svatý Bernard skutečně autorem templářské řehole, jak se výslovně uvádí v prologu tohoto textu schváleného koncilem v Troyes, je nepochybné, že první templáři vytvořili svou specifickou etiku po vzoru spirituality augustiniánů a východních kanovníků z Templu, kteří jim poskytli přístřeší. Ti jim dali základní náboženské vzdělání a také liturgický ordinář baziliky Svatého hrobu, který templáři používali až do posledních dnů existence řádu. Hlavní problém, před který je postaven každý, kdo chce považovat templáře za mnišský řád, představuje fakt, že jeho členové nezískávali kněžské svěcení a nestávali se kněžími, jak tomu bylo u většiny členů jiných mnišských řádů. str.57 - Podle řehole měli templáři zachovávat každodenní řád modliteb po celých devět liturgických hodin, které řídily průběh celého dne. Po dvou měsících čekání obdržel francouzský král F i l i p S l i č n ý dopis z pařížské Sorbonny, v němž teologické autority prohlašovaly, že uvěznění templářů bylo nezákonné, neboť boj se nevylučuje s životem věnovaným církvi, pokud slouží k obraně víry. str.58 - Když ponecháme stranou právně technické diskuse a politicky motivované útoky, templáři skutečně skládali tři slavné řeholní sliby: slib chudoby, poslušnosti a čistoty. Jejich každodenní život byl vytyčen pravidly vycházejícími až na výjimky z benediktinské řehole. str.68 - Pravidlo správné míry, což byl ústřední princip učení svatého Bernarda, se aplikovalo proto, aby vhodným způsobem dodávalo disciplínu náboženské exaltaci, již potvrzuje svědectví E r n o u l o v y k r o n i k y. Názor od Arabů: Frankové(Alláh se od nich odvrať) nemají žádnou ctnost, kterou se člověk honosí, vyjma statečnosti. U Franků nikdo kromě rytířů nepožívá žádných výhod ani vysokého postavení. Nikdo kromě rytíře u nich není považován za člověka(dnes platí, že Lidé Kteří si Říkají Dobří, kteří jsou pyšní na svoje vzdělání – ty nedostatečně vzdělané nepovažují za lidi a osobují si všechny vedoucí funkce a postavení ve společnosti na základě toho, že mají doklad s razítkem na vzdělání). Jen jejich názory jsou brány v úvahu, oni soudí a vládnou(to je úplně jako šité na dnešní komunistické vnuky). Jakmile rytíři dojdou k rozhodnutí, ani král, ani žádný jejich vůdce ho nemůže změnit ani zrušit. Tak důležitý je mezi nimi rytíř. Král mi řekl: „Usámo, při pravdě mé víry, velmi jsem se včera radoval.“ Odpověděl jsem mu: „Kéž Alláh vždy působí králi radost! Co tě potěšilo?“ „Říkali mi, že jsi vynikající rytíř,“ řekl mi na to. „Já jsem však dříve nevěřil, že jsi skutečně rytíř.“ – „Můj pane,“ odvětil jsem, „jsem rytířem po způsobu své rasy a svého lidu.“ Oni nejvíce rytíře obdivují, je-li hubený a vysoký. *Citováno podle českého vydání USÁMA IBN MUNKIZ, str.121-122, přeložil Rudolf Veselý. str.73 - Svazek kolektivní solidarity se vztahoval na další členy templářského řádu, kteří už nemohli sloužit v boji, tedy na staré, nemocné a zesnulé. Úcta ke stáří a respekt k nemocným tvořily hlavní body templářské ideologie, neboť se pojily s principem slitování se slabými. Péče o nemocné byla povinností, kterou řehole přijatá koncilem vztahuje přímo k příkazu z evangelií. A početné pokyny k povinnostem bratra ošetřovatele ukazují, že pravděpodobně nebyly opomíjeny. O kult zemřelých spolubratří pečovali velmi pietním způsobem, protože smysl smrti uvnitř Templu byl prožíván v přímém vztahu ke specifickému poslání a funkci řádu. Početné přímluvné modlitby se vztahovaly také na ty laiky, kteří se rozhodli sloužit Templu po určený čas a nikoli navždy, stejně jako na rodiny bratří a na všechny dobrodince, kteří řád podporovali hmotnými dary a obzvláště hřejivým teplem své úcty. str.74 - Podle kroniky Viléma z Tyru, jednoho ze základních pramenů pro dějiny templářského řádu od jeho počátků, nedisponovalo Paynsovo bratrstvo v době svého závazku před jeruzalémským patriarchou nijak velkými prostředky. V již citované monumentální práci Simonetta Cerriniová zrekonstruovala strukturu a tradici originálního textu. K sedmdesáti předpisům „původní řehole“ se postupně přidávaly další pokyny, které sloužily k upravení různých činností řádu: od liturgické praxe až k vojenské službě. Tyto statuty se definovaly jako r é t r a i s. Tento termín pochází ze staré francouzštiny a mohli bychom ho přeložit jako „extrakt.“ První dodatek k řeholi byl sankcionován na koncilu v Pise a obsahuje seznam náboženských svátků, jež musí templáři slavit s obzvláštní slavnostností a s půsty. Následující takzvaná „hierarchická statuta,“ tedy několik předpisů, které upravovaly strukturu templářské hierarchie a dnes představují cenný zdroj pro studium vnitřního života řádu. Templářský řád byl vystavěn v pyramidální struktuře, na jejímž vrcholu stál mistr(koncem 13.století se bude nazývat velmistr, aby se odlišil od představených jednotlivých provincií), jenž byl neoddiskutovatelným vládcem lidí a majetku řádu. Ohledně jeho autority předpisy nenechávají nikoho na pochybách: „Každý předpis obsažený v tomto souboru je podřízen rozvaze a úsudku mistra“(kap.73). str.76 - Templářský řád také obdržel zvláštní finanční osvobození, protože všechny jeho prostředky měly sloužit k financování obrany Svaté země. Toto privilegium představovalo další motiv k závisti ostatních finančně neosvobozených náboženských řádů a biskupů, kteří se cítili předehnáni v prestiži a pokořeni na poli autority(ale ti templáři přece hodně pracovali a sloužili na rozdíl od církevní hierarchie – odpracovali a odbojovali si tuto výhodu). str.77 - Maximální majetek, který templář mohl vlastnit, představovala směšná suma čtyř denárů. Pokud u sebe měl více, považovalo se to za krádež, za niž ho automaticky vyobcovali z řádu(každá pravá aktivita musí začít zbavením se pocitu vlastnictví). Tato tvrdá disciplína dala Templu pověst železné poctivosti, která zůstávala netknuta dokonce v období procesu s řádem. Pověst přesvědčila bohaté soukromníky, ale i feudální vládce, aby u templářů uložili svůj kapitál. Templáři svěřené peníze věrně opatrovali a svému vlastníku rozmnožovali(vlastně prováděli první finanční podnikání, což později převzali židovští obchodníci). str.80 - A protože se války odehrávaly spíše u jednacího stolu než na válečném poli(naprosto v rozporu s názorem kamaráda učitele, který tvrdí, že dřív se nejednalo diplomaticky, ale území se dobývala mečem), templáři získali velmi pružný duchovní přístup, který jejich strategicko-vojenská příprava rozšiřovala a doplňovala. Řád udržoval srdečné vztahy s některými muslimskými emíry. Tyto vztahy se vždy zakládaly na společných ekonomických a politických zájmech. Nezatěžovaly je diskuse o náboženských tématech. Těm se pečlivě vyhýbali. Dobré soužití vyžadovalo nejzákladnější respekt k oboustranným odlišnostem(mezi křesťanstvím a muslimskou vírou není velký rozdíl. Jsou to bratrská náboženství). O mnoho let později v době procesu vyvolaného Filipem Sličným bylo informace o uvedených politických vztazích použito se špatnými úmysly. Stala se argumentem dokládajícím teorii tajné konverze velké části templářů k islámu. str.82 - Templáři spolu s dalším velkým vojenským řádem Špitálu svatého Jana(snad si o tomto řádu někdy něco přečtu) měli tu čest doprovázet v Jeruzalémě relikvii Kristova kříže, když se slavila liturgická ceremonie na jeho počest. str.83 - První položil základy pro jeho rychlý rozvoj a zaručil mu výjimečnou autonomii vyjádřenou privilegiem O m n e d a t u m o p t i m u m (papež Inocenc II. zemřel v roce 1145). str.89 - Avšak představený řádu špitálníků pohoršeně vyhodil svůj klíč oknem a přísahal, že on ani žádný jeho rytíř se korunovace nezúčastní. str.92 - Vzpomínka na popisované události žila dlouho a ještě v dobách procesu se našli lidé, kteří tato fakta opět vynesli na světlo a pokoušeli se jimi vysvětlit podivný a zneklidňující obřad, kteří bratři podstupovali při svém vstupu do řádu. str.93 - Inocenc III. ve spolupráci s vysokým klérem z oblasti Outremer(oblast okolí Jeruzaléma), který znal situaci přímo, začal otevírat řady Templu mužům, kteří by do řádu dříve nemohli být přijati, neboť se poskvrnili vážnými hříchy(dnes to vypadá, že žádné hříchy nikomu nejsou vyčítány – že jsou lidé, kteří jsou jako otrokáři, jejichž povahové vlastnosti nikdo nehodnotí a vlastně od nich Lidé Kteří si Říkají Dobří ani žádné ctnostné vlastnosti nevyžadují). Papež tedy vykonal různé akty odpuštění, aby se velmi tvrdá pravidla disciplíny stala schůdnější, aniž by to však znevážilo ideály řádu. Právě za jeho pontifikátu byla do francouzštiny přeložena původní latinská řádová řehole. Nová verze měnila původní v jednom důležitém bodě: exkomunikovaní rytíři, kteří se v minulosti k bratrům templářům nemohli ani přiblížit, se nyní mohli stát dokonce jejich spolubratry, pokud odčinili svůj hřích a obdrželi rozhřešení. Snad tato novinka vycházela ze snahy přizpůsobit se novému duchu doby(ve 12 – tém stol.). Zatímco v Evropě nastával konec tvrdé duchovní disciplíny doby svatého Bernarda a Guiberta z Nogentu a otvírala se doba mentality smilování a odpuštění. str.99 - Templářský řád měl vždy zákeřnější nepřátele, než byli samotní muslimové, kvůli nimž byl ustaven. Jeho nepřáteli byli papežští či světští politici, osoby v křesťanské společnosti obvykle uznávané(uplynulo od té doby 7 století, ale tohle je pořád stejné. V případě, že nějaká skupina lidí má velkou lásku, dobře pracuje a z toho má prospěch, objeví se proti nim ze strany zlých lidí velká závist), které měly z různých příčin důvody k zášti vůči řádu. str.124 - Tehdy Klement V., po všech stránkách bystrý muž, učinil krok, který se na první pohled jeví logicky, avšak budoucí události, ukázaly, že byl taktickým omylem. Papež totiž francouzskému králi prozradil, že mu lékaři předepsali detoxikační terapii založenou na léčebných a projímacích vodách(ve škole nám říkali, jak byli středověcí lékaři hloupí. Mluvili o nich v tom smyslu, že jejich hlavní způsob léčení bylo tzv. „pouštění žilou.“ Avšak počet lékáren v městě Brně je nyní naprosto šokující. Vypadá to, že dnešní lékaři neléčí, ale kšeftují s léky), a vyzval ho, aby mu neposílal vyslance dříve než v půli října, až ukončí léčbu a znovu se vrátí k práci. Advokáti královské rady využili skutečnosti, že papež zůstane v pasivitě(právníci byli vždycky svině) po více než dva měsíce, neboť ho projímací terapie oslabí a nebude moci pořádat audience. Využili tedy příležitosti, aby sklapli past nastraženou proti řádu. Veškerý materiál nashromážděný špehy byl v rychlosti proměněn v propracovanou obžalobu, která ačkoli byla viditelně umělým výplodem, měla tak ničivý dopad, že šok, který vyvolala, nedovoloval vidět věci zřetelně. str.125 - Přestože inkvizice vznikla za účelem obrany víry, během doby se uvolnila z rukou církve, zbytněla a získala takovou autonomii, že se stala institucí schopnou pohltit vše, co mělo tu smůlu, že se ocitlo v její blízkosti. Jednalo se o jakési tekuté písky, před nimiž se v podstatě nedalo uniknout. Advokáti francouzské královské rady dobře znali křivolaké systémy tohoto složitého stroje na smrt a potřebovali je, protože jedině inkvizice měla zvláštní pravomoc, starou téměř jedno století, která nebyla nikdy zrušena. Tato pravomoc jim umožňovala rozšířit vyšetřování za hradbu imunity chránící templářský řád. Po letech trpělivé práce se soubor templářských žalob ukázal jako bezchybná past. str.126 - Z jiného pramene víme, že během rezervovaného rozhovoru, uskutečněného na královském hradě L o ch e s  za přítomnosti Filipa Sličného a převora řádu špitálníků ve Francii, jiný vysoký hodnostář Templu králi skoro prozradil tajný průběh vstupního ceremoniálu, a poté ho žádal o osobní ochranu. str.127 - Přesně takové, jakou se zdál být vizitátor H u g o z  P a i r a u d u. Později, když manévr zorganizovaný francouzskou korunou vyplul na povrch, pochopil vizitátor vážnost svých činů a uvědomil si, že se stal nástrojem manipulovaným proti Templu. Kál se a snažil se své spolubratry přesvědčit, aby raději uprchli, avšak kvůli izolovanosti, v níž se ocitl pro své neshody s Jakubem z Molay, nebyl vyslyšen. Později, za úsvitu 13.října byli zatčeni všichni templáři ve Francii a podrobeni výslechům. Tehdy si papež, H u g o z  P a i r a u d u , a dokonce sám inkvizitor Francie uvědomili, že se stali figurkami ve vysoké hře. „Dokážeš snést nesnesitelné?“ str.129 - Během čtyř let práce byl vytvořen katalog obsahující všechny výpovědi templářů během celého procesu. Díky tomu můžeme konfrontovat, jak se různí bratři chovali v podobných situacích, a stanovit, zda nalezneme jevy, jež se systematicky opakují, a zda se někteří hodnostáři chovali jinak než jiní. Krátce řečeno, tisíce a tisíce roztříštěných informací tak bylo možno snadno porovnat. Potvrdily, že v Templu byly skutečně prováděny tajné ústně předávané rituály, o nichž oficiální předpisy nehovoří nebo je jen nenápadně naznačují. Na jedné straně tedy máme údaje získané z katalogů výpovědí při procesu, které jasně ukazují na jisté opakující se jevy. A na druhé straně je soubor templářských předpisů dochovaných v originálních rukopisech z doby před rokem 1291. Tento soubor nám poskytuje věrohodné informace a je vyloučeno, že by byl zmanipulován pro účely procesu, neboť byl sepsán ještě v době, kdy se řád těšil velké úctě mezi celým křesťanstvem. Když svatý Bernard sestavoval velmi přísný etický a disciplinární kodex templářského řádu, byl si dobře vědom skutečnosti, že tento vzor života nebude dosažitelný pro všechny. Obzvláště s ohledem na hříšné a často násilné zvyky rytířstva, jenž mělo naplnit templářské řady. Proto vtělil do textu řehole klauzuli, která vyzývala představené řádu, aby nepřijímali sliby od nových kandidátů příliš ve spěchu a aby je spíše podrobovali „zkoušce,“ která by zjistila jejich povahu a záměry. Co má být toto e x p e r i m e n t u m, o němž hovoří opat, není jasné. Svatý Bernard se navíc skrývá za elegantní narážku na pasáž svatého Pavla „podrobte je zkoušce, abyste viděli, že přicházejí od Boha.“ Tato zkouška se vztahovala na období noviciátu, během kterého templářský kandidát žil spolu se spolubratry a zažíval jejich život v úplnosti. Účastnil se bojů proti muslimským nepřátelům, ale také rudimentárně(primitivně) drsného řádového života, aby se projevilo, jestli dokáže plnit všechny závazky templáře. Ze stejného důvodu opat zakazoval přijímat do řádu děti nebo nedospělé, kteří by se stali zátěží a nejistotou pro řád, než dospějí. Nejenže nebyli schopni bojovat, ale vznikalo nebezpečí, že by poté, co dosáhnou dospělosti, nedokázali snášet templářský život a utíkali by. str.131 - Poté dodal: „Dokážete snést nesnesitelné?“ a kandidát měl odpovědět: „Pane, s Boží pomocí budu snášet cokoli!“ Po zahalení do pláště byl nový templář odveden na osamocené místo(do sakristie, za oltář nebo do jiné místnosti), kde mu preceptor říkal: „Pane, všechny sliby, které jste zatím složil, jsou prázdná slova. Nyní musíte podat o svém smýšlení skutky.“ A bez jakéhokoliv vysvětlení mu přikázal, aby se odřekl Krista a plivl na kříž, který mu ukázal nakreslený v misálu nebo použil liturgický kříž. Přirozeně nový templář zůstal ohromen beze slov, a když se probral z překvapení, odmítl vykonat příkaz. Tehdy mu preceptor odpověděl: „Přísahal jsi, že uposlechneš jakéhokoli příkazu představených a nyní si dovoluješ neuposlechnout?“ str.132 - Nakonec preceptor vyzýval nového bratra, aby neměl vztahy se ženami, a pokud nemůže žít ctnostně, aby se spojoval se svými bratry a neodmítal, když ho požádají o sexuální služby. Přirozeně nový templář zareagoval vztekle, ale nebyly z toho vyvozovány žádné důsledky, neboť řehole nepředepisovala žádnou konkrétní aplikaci tohoto „příkazu homosexuality.“ Jednalo se tedy jen o to vydržet tato slova v tichosti bez projevů odporu, na důkaz vlastního podřízení. Tajná přijímací zkouška str.133 - Názor nejzkušenějších uvnitř řádu o tomto podivném rituálu říkal, že je to zkouška odvahy a vojenské otužilosti. Víme, že Saracéni týrali a mučili zajaté křesťany a nutili je zapřít Krista a plivat na kříž, dříve než jim předložili nabídku přijetí islámu. Účel ceremonie tedy pravděpodobně spočíval v tom, aby vyvolala hluboký otřes, jakýsi šok v duši nováčka a tím ověřila jeho reakce. Nový templář cítící tlak situace a možná také bitý proto, aby se odřekl Krista jen několik minut poté, co se stal řeholníkem, obvykle reagoval s velkou spontánností. Preceptory pravděpodobně zajímaly právě tyto okamžité reakce. Stres, překvapení a také strach obnažovaly charakter člověka. Právě v těchto okamžicích se naplno projevovala odvaha, sveřepost, cílevědomost, a dokonce schopnost sebekontroly, zásadní vlastnosti každého templáře určeného k operačním úkolům nebo ke kariéře velitele. Na druhé straně příliš bázlivé reakce, příliš rychlé podřízení se nebo příliš drzá reakce způsobily, že bratr byl vyslán do jiných komend. str.134 - Nicméně vysocí hodnostáři vyslaní k jednotlivým ceremoniím se téměř vždy rituálu vyhnuli. Jakmile skončila oficiální ceremonie vymezená písemnými předpisy, obvykle ihned odcházeli a druhou nemilou část rituálu nechávali na podřízeném. Jednalo se tedy o nepříjemnost, již hodnostáři z výšin své moci chtěli vnutit templářům nižší hodnosti. str.135 - To, co pověsti řádu škodilo nejvíce, byl čistě obrazný charakter zkoušky. Templář musel sám od sebe pochopit smysl toho, čemu byl vystaven, a preceptor ani spolubratři mu nedali žádné vysvětlení, ačkoli si podobnou zkušeností prošli všichni. Jedině ve výjimečných případech se okolostojící, kteří se už neudrželi, vysmáli nováčkovi do zděšeného obličeje a vysvětlili mu, že jde vlastně o žert. Avšak původní charakter obřadu nebyl vůbec komický. Byla to krutá iniciační zkouška, která uváděla přímo do drsného vojenského života, jejž bude nováček od onoho okamžiku zažívat. A proto se musel rychle, bez zbytečných slov naučit, co znamená být templářem. Bádání, jak naznačíme dále, již přineslo zprávy o existenci jistého obrazu Krista, který řád užíval v liturgii. Stejně jako informace o tajemném kultu Svaté krve, který templáři slavili po vzoru P o s l e d n í v e č e ř e ve světě unikátní liturgickou ceremonií, možná dokonce odvozenou z lidových tradic obyvatelstva Jeruzaléma, které se zrodily v prvních stoletích křesťanské éry. Vlastní duchovní život templářů, očištěný od „výdělečných“ nánosů pseudovědecké literatury prodávající esoterismus a fantazii, je jednou z nejzajímavějších oblastí výzkumu. str.137 - Královská strana se snažila zaplést do procesu také teology ze Sorbonny a využít jejich náboženské autority k podpoře monarchie a vytvořit jakýsi protiklad k papeži a k římské církvi. Během procesu s templáři se královští advokáti několikrát snažili Sorbonny využít, avšak po několika měsících teologové porozuměli rozehrané hře a zaujali opatrný postoj, který byl v linii papežské orientace. Tehdy Vilém z Nogaretu oznámil existenci psaného přiznání J a k u b a z M o l a y, ve kterém velmistr s odvoláním na svatou poslušnost, kterou jsou mu povinováni, nařizoval všem spolubratřím(padělek), aby přiznali činy tajně spáchané při jejich vstupní ceremonii. Tento dopis obíhal po francouzských komendách a zapříčinil, spolu s mučením, vlnu templářských přiznání na podzim roku 1307. Jednalo se pravděpodobně o falzifikát vytvořený během protiprávního výslechu, později opatřený velmistrovou stříbrnou pečetí. Přestože byl považován za pádný důkaz, nebyl předložen papeži, neboť písaři z apoštolské kanceláře měli velkou zkušenost s identifikováním podezřelých dokumentů. Podle našich pramenů se tedy přímo s dopisem setkal jedině Vilém z Nogaretu. str.140 - Papežský dozor nad muži a majetkem templářského řádu byl přirozenou součástí strategie. Již velmi brzy po jejich uvěznění ve Francii začal aragonský král Jakub II. přemýšlet o nárocích na templářský majetek ve svém království. Dokonce papeže požádal, zda by si nemohl vzít nějakou donaci ze zabaveného majetku v případě, že budou templáři shledáni vinnými. Proto Klement V. vydal 22.listopadu bulu prohlašující všechen templářský majetek po celém křesťanském světě za navrácený apoštolské stolici, čímž chtěl zamezit rabování, které ve skutečnosti již probíhalo, ačkoli papež, jediná autorita s právem soudit templáře, obviněné ještě ani neviděl. str.141 - V červnu 1308, po měsících bojů, se francouzský král sklonil před papežovou neústupností, neboť si uvědomil, že tento muž by byl schopen prodlužovat proces až do skonání světa. Král tedy rozhodl o vyslání výběru uvězněných templářů, který byl učiněn s velkou pečlivostí tak, aby mezi vybranými byli dokonce exkomunikovaní templáři hledaní spravedlností vlastního řádu, aby tak na papeže udělali co nejhorší dojem. Panovník a jeho stratégové jednali podobně jako předchozího podzimu, když chtěli za každou cenu zabránit setkání hlav templářského řádu s papežem, kterého se velmi obávali a které by zpochybnilo veškeré dosavadní výpovědi. Nyní se král, jenž měl na své straně vojenskou sílu, zatímco papež mohl spoléhat jedině na moc práva, snažil sabotovat platnost papežova jednání. Po roce útlaku, nezákonných postupů, diplomatických bitev a mystifikací mohl papež konečně osobně spatřit templáře, i když byl jejich konvoj ochuzen o nejdůležitější hodnostáře. Rozhodl se tedy vykonat vyšetřování, které ho stálo téměř rok bojů, a vyřešit po svém problém nepřítomnosti špiček řádu. str.142 - Do dnešních dnů se dochovaly téměř všechny originální dokumenty, které nám dovolují potvrdit, že se jednalo o „poctivý“ proces, jinými slovy, o proces vykonaný s plným respektem k právu, bez jakéhokoli nátlaku na vyšetřované, kteří byli navíc vyzváni, aby oznámili násilnosti, které utrpěli ze strany krále, aby se zjistilo, jaká část jejich prohlášení byla vynucena mučením. str.143 - Ačkoli Klement V. tvrdě bojoval za to, aby mohl provést své vlastní vyšetřování, rozhodně neměl v úmyslu pohlížet na zjištěné chyby shovívavě. Shodoval se totiž v názoru se svými předchůdci, kteří již za časů koncilu v Lyonu(1274) konstatovali, že vojenské řády uvázly v neřešitelné krizi a potřebují radikální reformu. str.145 - Originální dokumenty z výpovědi uskutečněných za zavřenými dveřmi žaláře v pevnosti Chinon, které byly nedávno objeveny ve fondu Tajného vatikánského archivu po sedmi stech letech zapomnění, stvrzují úspěch celé akce, která se uzavřela absolucí hlavních představitelů řádu a jejich plným navrácením do katolické obce. Dvojitá bula tedy královým agentům signalizovala, že papež zamýšlí templářské hodnostáře zanechat vlastnímu osudu, zatímco oni čekali, že o nich bude rozhodnuto během dvou let. Tři plnomocníci již zařídili absoluci vězňů a bula, která o tom informovala, byla o osm dnů zpětně datována, aby byla jakákoli králova reakce už předem vyloučena. str.149 - V srpnu 1309 si Klement V. uvědomil, že je přitlačen ke zdi, a zvolil to, co mu podle jeho svědomí připadalo jako menší zlo. Obětoval existenci templářského řádu výměnou za jednotu církve. Konec řádu byl nyní zpečetěn. Zbývalo jedině zachránit templáře. str.154 - Ale teprve onoho dne jsem přišla na zvláštní věc: v diecézním vyšetřování v Tour, jednom z mnoha místních procesů, které nařídil Klement V. po celém křesťanském světě, vedl dotazování kardinál Bérenger Frédol. Uvědomila jsem si, že tady něco nehraje. Oslňující znalec kanonického práva, papežský legát vysílaný na nejdelikátnější diplomatické mise, jedna z velkých autorit kardinálského kolegia a příbuzný Klementa V., mohla taková osobnost opustit kardinálskou kurii, aby v provincii řídila jedno z mnoha diecézních vyšetřování? Zajímavá literatura o Templářích: M.L.FAVREAU – LILIE, The Military Orders and the Escape of the Christian Population form the Holy Land in 1291; Journal of Medieval History 19,3 / 1993, s. 201-227. Die geistlichen Ritterorden Europas, vyd. J.Fleckenstein a M.Hellmann, Sigmaringen 1980 Les Croisades, vyd. R.Delort, Paris 1988 La Commanderie. Institution des ordres militaires dans l’Occident medieval, Premier colloque international du Conservatoire Larzac Templier et Hospotalier, říjen 2000, Paris 2002 The Military Orders: I.Fighting for the Faith and Caring for the Sick, vyd.M.Barber, Ashgate 1994 a II. Welfare and Warfare, vyd. H.Nicholson, Ashgate 1198 A. Barbero, L’aristocrazia nella società francese del medioevo. Analisti delle fonti letterarie (sedili XI XIII), Bologna 1987 F.Cardini, Le crociate tra il mito e la storia, Roma 1986 G.Duby, Les origines de a chevalerie in Ordinamenti militari in okcidente nell‘ alto medioevo, XV Settimana internazionale di studio del Centro di studi sull’alto medioevo di Spoleto, Spoleto 1968, s. 739-761 K základním otázkám archeologie Starého a Nového zákona: K.M.Keynon, Jerusalem: Excavating 3000 years of History, London 1967 F.Cardini, Il pellegrinaggio. Una dimensione della vita medievale, Manziana 1996 A.Frolow, La relique de la vrai Croix. Recherches sur le development d’un culte, Paris 1961 J.B.Segal, Edessa the Blessed City, Oxford 1970 E.Wilson, The Scroll sof the Dead Sea, London 1955 O počátcích templářského řádu, o papežském souhlasu, úloze svatého Bernarda a otázkách souvisejících s templářskou řeholí: F.Cardini, I poveri cavalieri del Cristo. Bernardo di Clairvaux e la fondazione dell’ordine templare, Rimini 1992 S.Cerrini, L’ordine del Tempo. Aggiornamento bibliografico, in: I Templáři, la guerra e la sanit, cit., s. 153-163 K.Elm, Kanoniker und Ritter von Heiligen Grab. Ein Beitrag zur Entstehung un Frügeschichte der palästinischen Ritterorden, in: Die geistlichen Ritterorden Europas, cit. s.141-169 J.M.Upton-Ward, The Rule of The Templáři, Studies in the History of Medieval Religion 4/1997 A.Forey, Letters of the Two Last Templář Masters, Nottingham Medieval Studies 45/2001, s. 145-171 A.Trunz, Zur Geschichte des letzten Templermeister, Freiburg 1919 A. Forey, The Military Orders From the Twelfth to the Early Fourteenth Centuries, London 1992 D.Pringle, Templar Castels on the Road of the Jordan, tamtéž, I, s.148-166 D.M.Metcalf, The Templars as Bankers and Monetary Transfers between West and East in the 12th Century in the Latin East, The Fourth Oxford Symposium on Coinage and Monetary History, vyd. P.W.Edbury a D.M.Metcalf, Oxford 1980 O polemikách proti vojenským řádům v druhé polovině 13.století, o projektech jejich splynutí a o konci království ve Svaté zemi: P.Amargier, La défense du Temple devant le koncile de Lyon en 1274 in 1274, année charnière: mutation et continuté, in: Colloque international du CNRS, Lyon-Paris 1974, Paris 1977, s. 495-501 F.Cardini, Il ruolo degli oddáni militari nel progetto di „recuperatio“ della Terrasanta sekondo la tratttistica dalla fine del XIII al XIV sedilo in: Arci 1291, cit., s. 137-142 A.Demurger, Les templiers, Matthieu Paris et les sept péchés capitaux, in: I Templáři. Mito e storia, cit., s. 153-169 A.Demurger, Les ordres militaires et La croisade au début du XIV siècle. Quelques remarques sur les traités de croisade de Jacques de Molay et Foulques de Villaret, in: Dei gesta per Francos. Étides sur les croisades dediées à Jean Richard, cit. P.Edbury, The Templars in Cypru, in: The Military Orders, cit. , I, s. 189-195 P.Riant, Études sur les derniers temps du royaume de Jerusalem, Archives de I’Orient Latin 14/1878 B.Z.Kedar a S.Schein, Un projet de “passage particulier” propose par l’Ordre de l’Hópital, 1306-1307, Bibliothèque de l’École des Chartes 137/1979, s. 212-226 O spiritualitě a liturgických zvláštnostech templářů: M.L.Bulst, Noch einmal das Itinerarium peregrinorum, Deutches Archiv für Erforschung des Mittelalters 20/1964, s. 210-221 C.Dondi, Manoscritti liturgici dei Templari e degli Ospitalieri: le nuove prospettive aperte dal sacramentario templare di Modena (Biblioteca capitolare O.II. 13), in: I Templeri, la Guerra e la santità, cit., s. 85-131 K.Elm, Die Spiritualität der geistlichen Ritterorden des Mittelalters, Forschungsstand un Forschungsprobleme, in: Militia Christi e Crociata, cit. s. 477-518 B.Frale, Chevaliers d’Outremer Note di ricerca sugli esordi dell’ordine templare fra Okcidente e Terrasanta, in: Evkosmia. Studi miscelanei per il 75º di Vincenzo Poggi S.I., vyd. V.Ruggieri a L.Pieralli, Catanzaro 2003, s. 257-274 J.Leclerq, Un dokument sur les debute des Templiers, Revue d’histoire ecclésiastique 52/1957 A.-M.Legras a J.-L.Lemaître, La pratique liturgique des Templiers et des Hospitaliers de Saint-Jean de Jerusalem in L’ecrit dans la société miediévale, sborník na počest Lucie Fossierové, Paris 1991, s. 77-137 H.E.Mayer, Zum Itininerarium peregrinorum. Eine Erwiderung, Deuteches Archiv für Erforschung des Mittelalters 21/1965, s. 593-606 H.E.Mayer, Zur Verfasserfrage des „Itinerarium peregrinorum“, Classica et medievala 26/1965, s. 279-292 F.Tommasi, I Templari e il culto delle reliquie, in: I Templari: mito e storia, cit., s. 191-210 O přijímacím ceremoniálu: B.Frale, L’ultima battaglia dei Templáři. Dal „codice ombra“ d’obbedienza militare alla costruzione del processo per eresia, cit. O papežském odpuštění hlavním hodnostářům řádu: B.Frale, Un nouvo documento sul processo dei Templáři, in: Materiálu inediti per una storia dei Templáři, cit., s. 49-58 B.Frale, The Chinon Chart. Papal Absolution to Last Templář master Jacques de Molay, The Journal of Medieval History 30/2004, s. 109-134 B.Frale, Il Papato e il processo dei Temlari. L’inedita assoluzione di Chinon alla luce della diplomatica pontificia, in: La corte dei papi, cit. Dokončil dne 31.8.2013 Jaromír Krystl Velice zajímavý postřeh z Internetu z týdne od 11.11.2013, kdy jsem si na webu Tiscali všimnul zajímavého článku o nároku Řádu německých rytířů na nemovité majetky na území Moravy: Konkrétně se jednalo o hrad Bouzov, zámek Bruntál, nějakou část opatství v Opavě a dále si už nevzpomínám. Majetek jim byl zestátněn v r.1939 fašisty, když zabrali území ČR. Řád německých rytířů byl založen v r.1190 v Akkonu, přístavním městě v dnešním Izraeli, jako špitální bratrstvo. Od roku 1204 započalo na pozvání a přání českého krále Přemysla I. působení i v některých městech a místech na území současné ČR. (to byl vynikající diplomatický tah od českého knížete. Četli jste soubor „Přemyslovci“?).