JarKry

JIŽNÍ MORAVA Atˇ se kdo chce rýpe v našich vinách, překrásné jsou noci na rovinách, když sládnou marhule a v polích tvrdne rež. Když noc je vysoká, když z noční šibenice viselec visí, obral u silnice o lásku člověka a visí pro krádež. J. S. Moje poznámky: Jako by v tom druhém odstavci básník říkal: Aby tady nebylo moc krásně, tak si to lidé sami zkazí. P ř e m y s l Š á m a l Statečný člověk – křesťan. T.G.M. byl díky jeho obětavé práci v pozadí větším prezidentem a stihl toho mnohem více, protože na pana Šámala se mohl plně spolehnout. Výpisky jsou z knihy „Republika v nebezpečném světě“ od Jiřího Kovtuna vydané kolem roku 2005. Str. 25 – Charlotě byl v srpnu 1915 vyplacen poslední Masarykův plat z rektorátu Karlovy univerzity a od té doby žila z úspor, z Alicina platu středoškolské profesorky a z finančních příspěvků, které poskytovali Masarykovi přátelé a stoupenci Přemysl Šámal, Václav Bouček a Jaroslav Preiss. str. 81 – Proti tomu Kramář v dopise z 25.února důrazně protestoval: „Vy jste si vzal Šámala. Já bych Vám jej nikdy nedal.(…)(Oni si vykali, vždyť to byli staří kamarádi z toho spolku Realisté) Vám stačí korektní mlčenlivý úředník, který Vám všecko korektně předloží, na vše upozorní – a nanejvýš jeden stylista pro různé oficielní projevy. Ale k čemu člověk, který má tolik tvořivé síly(…). Jsem opravdu docela nešťasten a lituji, že tak důležité věci pro mou nepřítomnost mně docela vymknuly se z rukou.“ str.170 – Čtvrtého prosince 1920, když už bylo střetnutí s levicí ve vzduchu, odcházel Karel Kramář z Rudolfina, kde skončila schůze parlamentu. Potkal Masarykova kancléře Přemysla Šámala, který ho doprovodil přes most až nahoru k jeho vile. Šámal si poznamenal Kramářovu stížnost, že se „mazlíme s Němci a se socialisty“. Prezident podle Kramáře udělal chybu, když „včas a rozhodně nevystoupil proti heslu socializace“. (K této kritice Masaryk připsal na okraj Šámalovy zprávy poznámku: „Podepsal provolání pro socializaci!“) Kramář Masarykovi vytýkal, že nechrání dostatečně svou autoritu a své zklamání Šámalovi sdělil takto: „Já jsem z něho chtěl mít silného prezidenta, já jsem mu to také říkal, aby se držel nad oblaky, a on zatím moc mluví, jak starý profesor.“ str.175 – Ke kancléři Šámalovi se dostavil senátor německé křesťansko-sociální strany Mayr-Harting s důvěrným sdělením: Lochman, který odmítá návštěvu u prezidenta, ve skutečnosti žárlí na poslance Křepka, který šel na Hrad bez porady s ním, a v německém parlamentním svazu už je dvojí prou, radikální a umírněný. str.176 – Prezident to vzal na vědomí a prostřednictvím kancléře Šámala dal německým politikům na srozuměnou, že postoj Rudolfa Lochmana bude jednoduše ignorovat a dál bude usilovat o česko-německé usmíření. str.188 – Kancléři Šámalovi říkal na začátku listopadu 1921, že si tento vedoucí orgán představuje jako „obnovenou Mafii(?) ve formě jakési neoficiální státní rady“, a v hlavě měl už připravena jména některých jejích členů. str.190 – Už brzo po vyhlášení parlamentní absence v srpnu předešlého roku naznačoval senátor Mayr-Harting kancléřovi Šámalovi, že se němečtí občanští politikové navrátí do Národního shromáždění, budou-li Němcům nabídnuty nějaké ústupky, zejména ve školství. Šlo o známé stížnosti na zavírání německých škol a tříd. Šámal Mayr-Hartinga upozornil, že i po některých úpravách, které provedlo ministerstvo školství, jsou na tom německé školy lépe než české; v jejich třídách je v průměru méně žáků než ve třídách českých škol. str.211 – Na poradě s Benešem a Přemyslem Šámalem těsně před jednáním se Schoberem připomínal, že bude třeba připravovat plány, jak „připoutat k sobě Rakousko i politicky“, a od užšího sepětí s Rakouskem si sliboval také hospodářské výhody, například lepší přístup k italskému přístavu Terstu, dokonce i „možnost v nějaké formě Terst opanovat hospodářsky“. str.234 – Švehla žárlil na značnou, byť nepřímou moc prezidentovy kanceláře a zvláště na významné styky, které pěstoval kancléř Přemysl Šámal s prominentními lidmi bez domluvy s pěti vedoucími politiky. str.236 – Němečtí politikové, jak o tom referoval Mayr-Harting kancléři Šámalovi(a tedy i Masarykovi), měli z rozhovoru dojem, že si Švehla „přeje koalici sociálních demokratů, agrárníků a katolické strany obou národností“. Byla by to jakási národnostně rozšířená „rudozelená koalice“, druh vládní spolupráce, který Švehlovi v letech 1919-1920 dobře vyhovoval. Mayr-Harting opakoval i kancléři Šámalovi, že podmínkou německé účasti v koalici by byly ústupky, kterými by se budoucí němečtí ministři mohli vykázat před svými voliči. Doznal však také, že umírněnější němečtí politikové „jsou oproti radikálnímu křídlu slabí“. str.245 – Je zaznamenáno, že při Masarykově návštěvě u umírajícího Rašína se lékaři zlobili, „jak byl prezident studený“. Jinak zní svědectví kancléře Šámala, který si zapsal, že mu 19.února Jan Masaryk řekl, že „před Rašínovou smrtí otec nespal, 4 noci nezamhouřil ani oka“ a že „včera večer plakal“. str.251 – Ujišťoval kancléře Šámala, že za Longmanovým prohlášením o velezradě stojí jen několik lidí a ostatní, prý i většina jeho strany, jsou proti němu. str.254 – Čtyřiadvacátého dubna vyhledal ve sněmovně kancléř Šámal, nepochybně z prezidentova popudu, poslance německé agrární strany a hovořil s nimi asi hodinu. Šámal nezaznamenal, jak Křepek vylíčil svůj údajný záchranný akt; jen z kontextu by se dalo usoudit, že Křepek v kuloárech mírnil německý odpor. Šámal si poznamenal – a tak to oznámil Masarykovi – že si z dlouhé rozmluvy se Spinou a Křepkem opět odnesl přesvědčení, „že jsou to politikové reální a že se upřímně snaží dojíti ke spolupráci s Čechy“. Prezident, potěšený Šámalovou zprávou, si byl ovšem vědom pokračujících rozpaků vlády, že „jakmile se Německo hospodářsky zmůže, nebudeme už mít sil provést to, co bychom nyní provést mohli“. str.440 – V pátek 18.června 1926 telefonoval Jiří Stříbrný kancléři Šámalovi. Vzrušeně mu oznamoval, že má „nějakou ošklivou osobní aféru“, do které prý její původci zatahují i jméno a osobu prezidenta republiky. str.442 – V příliš příkrém úsudku, který zaznamenal kancléř Šámal, prezident Švehlovi vytýkal, že jako ministerský předseda je „nemožný“, že „uteče jako švec z jarmarku“ a „všecko tu nechá“. str.445 – Koncem června aféra pronikla na veřejnost a Stříbrný se ohlásil u prezidenta, aby o věci řekl své mínění. Mluvil nejen s kancléřem Šámalem, ale i s odborovým přednostou prezidentovy kanceláře (a ministrem sociální péče v úřednické vládě) Josefem Schieszlem, kterému naznačoval, že Klofáč, který „není schopen takového zločinu“, byl ke své akci „poštván“ Benešem nebo jeho okolím. str.448 – Bývalý sociálnědemokratický ministr a nyní senátor Gustav Habrman přinesl 14.dubna kancléři Šámalovi fámu o dobrodružných plánech Stříbrného a Gajdy. Habrman se domníval, že „Stříbrný má ctižádost stát se ministerským předsedou a dokonce i prezidentem“, a řekl o něm, že je „všivák, všeho schopný, bez morálky“. Gajdu Habrman označil za dobrodruha, který je schopen „dát lidi střílet i věšet“. str.449 – Když s Masarykovým souhlasem, vyhledal kancléř Šámal Kramáře a zjišťoval, jaký je jeho vztah k fašismu, Kramář odmítl „jen tak beze všeho“ vystupovat proti fašistům, protože jsou mezi nimi „prostí, poctiví lidé, kteří to s národem dobře myslí a kteří nepatří pouze k národně demokratické straně“. str.452 – Beneš, obdařený menšími pravomocemi a větší opatrností než Masaryk, chtěl zachovávat úřední postup. Osmého července měl telefonický rozhovor s kancléřem Přemyslem Šámalem a vysvětloval mu svůj postoj. Řekl mu, že případ generála Gajdy má zůstat záležitostí „čistě služební“ a v žádném případě by se z něho neměla dělat politická otázka. Aféru prý Beneš – jak si to Šámal zaznamenal – „již dávno tušil“, ale úmyslně „ se nedal o věci informovat“. Beneš vyslovil „jisté pochybnosti o průkaznosti dokumentů“, ale ujišťoval, že na sto procent věří, „že jest věc pravdivá“. Služebně jde o záležitost, která je „výlučně v rukou pana prezidenta a ministra (obrany), kdežto on, Beneš sám, musí zůstati stranou“. Beneš sledoval pozorně vývoj aféry, ale od počátku kladl důraz na to, aby nebyl se zákrokem proti Gajdovi spojován. str.454 – Masaryk, krajně nespokojený s výrokem vyšetřující komise, zaznamenával nápadnou aktivitu Antonova-Ovsejenka a rozhodl se vyslat k němu kancléře Šámala s dotazem, zdali zmíněné sovětské dokumenty jsou skutečně k dispozici. Šámal se sešl s Antonovem-Ovsejenkem ve středu odpoledne 21.července a hned po schůzce poslal prezidentovi písemnou zprávu. Hlásil mu, že sovětský reprezentant vcelku potvrdil svá dřívější sdělení, ovšem s dvěma opravami. Když mluvil o „dokumentech“, neměl prý na mysli originální doklady, nýbrž své osobní přepisy zpráv mezi sovětským zastupitelstvem v Praze a Moskvou a tyto „perepisky“ je ochoten předložit k nahlédnutí prezidentovi nebo vyšetřujícímu soudci. A kromě toho v rozporu s tím, co o souhlasu moskevské vády říkal Jirsovi a Boučkovi, nyní Antonov-Ovsejenko kancléři Šámalovi tvrdil, že „věc činí na vlastní riziko, poněvadž přímého svolení k tomuto kroku nemá“. Kancléř prezidentovi přiznával, že si není jist upřímností Antonova-Ovsejenka, který „byl sice ochotný, ale přitom odvažova bedlivě každé slovo“(štvavý sovětský agent). str.472 – Bradáč mluvil o obnově r u d o - z e l e n é koalice jako o východisku z krize, ale Masaryk přemýšlel spíše o Karlu Kramářovi a o jeho nevyužité příležitosti. Po rozmluvě s Bradáčem řekl kancléři Šámalovi, že „věci se měl chopit Kramář, který by byl na sebe strhl celou politickou moc a mohl rozhodovat“. To, že Kramář tuto šanci propásl, považoval Masaryk za důkaz, že nechápe situaci a ani nemá potřebné schopnosti. Nemocný Udržal, kterého 12.června přišel navštívit prezidentův kancléř, si stěžoval, že se ve straně rozmáhá „přímé lupičství a kořistnictví“, ale kladl za to vinu Švehlovi, který prý nebojuje proti korupci(všechno jeden vůdce má na svých bedrech unést? Copak to jde?) a Udržalovi na jeho výtky odpovídá, že „se svou poctivostí nikam nedojde“. str.473 – Jednatřicátého srpna 1926 navštívil Hodža kancléře Šámala, aby uvedl na správnou míru pověsti o jeho nepřátelství k Benešovi. str.474 – Devatenáctého července 1926, kdy za Švehlovy nepřítomnosti nebylo jasné, jak úspěšné bude úsilí o novou koalici. Mayr-Harting v rozhovoru s kancléřem Šámalem doporučoval povolat do úřednické vlády nějakého německého ministra, aby tak byly „získány německé státotvorné strany pro hlasování o rozpočtu“. Druhého srpna, stále ještě před Švehlovým návratem, Mayr-Harting v dalším memorandu zaslaném Šámalovi podobně navrhoval, „než se situace vyjasní, ponechat třeba pozměněnou úřednickou vládu a přidat k ní jednoho německého úředníka; tato přechodná vláda by vyřídila rozpočet a mezitím by se připravily podmínky pro parlamentní vládu, utvořenou z předních stran a národních socialistů“. str.492 – Světoběžník Masaryk, který jako revolucionář objel zeměkouli, podnikl devět let po válce nejzajímavější turistickou cestu svého života. Navštívil Egypt, Palestinu a Řecko. Soukromá výprava měla dobré politické důvody. V květnu 1927 se měla konat prezidentská volba a Masaryk chtěl být nadlouho daleko od nevyhnutelných dohadů a polemik. Před odjezdem řekl kancléři Šámalovi: „Zůstávám schválně tak dlouho na cestách, abych jim ukázal, že volba prezidenta není mou věcí, ale jejich“. Jim znamenalo politickým stranám. str.503 – Domů, do Lán, prezident dojel po osmé hodině ráno 25.května 1927. Na nádraží ho uvítali premiér Švehla a kancléř Šámal. str.538 – Těsně před koncem prosince poslal pak jednasedmdesátiletý Křepek prezidentské kanceláři expresním dopisem žádost o novoroční audienci u Masaryka, a ještě než došla odpověď, telefonoval kancléři Šámalovi. Výslovně připomínal, že ve věku, kdy neví, dočká-li se příštího roku, má pro něho setkání s prezidentem význam „historické události“ a že také „citově je pro něho rozhodující jeho osobní příchylnost k Masarykovi“. Z Prahy byl Křepkovi zaslán telegram: Audienz Neujahr 12Uhr Prag Burg Šámal. Kancléř Šámal k memorandu připsal Mayr-Hartingovo osobní „přísně důvěrné“ sdělení: že by volba náhradního premiéra mohla padnout jedině na ministra obrany Udržala, že Hodža nepřichází pro tento úřad v úvahu, „protože na jeho slova nelze spoléhat“, a že „nynější stav pod vedením ministra Šrámka je nemožný“. str.540 – Novák přišel 2.května do prezidentské kanceláře poděkovat za jmenování a stěžoval si Přemyslu Šámalovi na poměry v národně demokratické straně, v které, jak řekl, „nikomu nemůže věřit, poněvadž jeden druhému podráží nohy“. str.541 – Prezident, který mezitím odjel do Topoľčianek, pověřil na začátku října kancléře Šámala, aby důležité trojici v agrární straně, Malypetrovi, Beranovi a Bradáčovi, opakoval jeho žádost o vyjasnění otázky premiéra. Šámal vyřídil prezidentův vzkaz, že nový premiér by měl být jmenován pokud možno do desátého výročí republiky 28.října, a také prezidentovo upozornění, že současný stav škodí prestiži agrární strany a posiluje Jana Šrámka a lidovou stranu. str.545 – Třicátého ledna 1929 oznámil Švehlův zeť Josef Černý kancléři Šámalovi, že Švehla podá demisi během několika dnů. Chtěl prý odstoupit už po 28.říjnu, ale „strana to nedopustila“. str.594 – Za dva dny psal znova: „Divné – ta nesmrtelná duše, ta duše věčná nespokojuje se osamocením touží po spojení tak jako po něm touží tělo; lidé si podávají ruce; objímají se, líbají se a proč?“ Na začátku prosince řekl Masaryk v rozhovoru o románu Mileny Novákové Muž a boj: „Duch na zemi bez těla neexistuje, ale neexistuje také tělo bez ducha.(…) Lásku si představuji jako dvě mračna proti sobě a v sobě, která se srazí a vybijí bleskem. Je to splynutí nejsilnější, nejdokonalejší.“ Metaforou Masaryk opsal proces, ale nedovedl vysvětlit jeho původ. str.604 – Beneš se po tomto útoku rozhodl, že nebude navštěvovat schůze vlády, a kancléři Šámalovi to odůvodnil tím, že nechce, aby se někdo k němu obrátil zády. Řekl, že „nemá nic společného s tím, že si listy stran vzájemně nadávají“ a že celá věc diskredituje stát i jeho jako zahraničního ministra. str.605 – Recepce se konala ve čtvrtek večer 17.ledna, měla hladký průběh a příští den ráno telefonoval Beneš kancléři Šámalovi, že setkání splnilo účel a že dnes jde opět do ministerské rady. str.639 – Na rozvratnický postup Staňka a jeho kolegů si v druhé polovině ledna stěžoval u kancléře Šámala předseda senátu sociální demokrat František Soukup, který se přimlouval za to, aby si se Staňkem pohovořil prezident. Soukup se domníval, že by Staňka, kterého označil za „pouhé dítě“, audience u Masaryka uklidnila, a tím by se ulehčila situace ministerského předsedy Udržala. str.640 – Měsíc nato telefonicky sděloval Švehlův zubní lékař doktor Baštýř Přemyslu Šámalovi, že Švehla „dělá nyní dojem člověka úplně zdravého“, že „vychází do zahrádky, sedává na verandě a dovede hovořit o různých věcech“, kromě jednoho námětu: „nesmí se vůbec zavadit o politiku, to jej hned rozčílí“. V polovině listopadu 1930 zaznamenal kancléř Šámal pro prezidenta důvěrné sdělení Jaroslava Preisse, že se v agrární straně počítá s úplným uzdravením Antonína Švehly a že agrárníci mají plán, „aby Švehla v příslušné době kandidoval na místo prezidenta republiky“. Švehlovo ohlašované „úplné uzdravení“ se protahovalo, ale v prosinci 1931 se Preiss od Rudolfa Berana a agrárního poslance Josefa Černého dověděl, že se stav pacienta v Hostivaři zlepšil natolik, že Švehla „prý pomýšlí po novém roce ujmout se zase vedení strany a poměry tam uvést do pořádku“. str.654 – Tón a obsah jejich projevů a intervencí charakterizuje jejich společné vystoupení na schůzi Ligy proti vázaným kandidátkám ve velkém sále Besedy v Českých Budějovicích 2.února 1930. Zprávu o schůzi zaslal kancléři Šámalovi generál Stanislav Čeček, který na shromáždění ligistů poslal „své spolehlivé hochy“. str.715 – Prezident dlouho nechtěl věřit, že změna vládního systému v Německu znamená počátek rozvratu meziválečné Evropy, ale všechno své podezření a všechnu svou skepsi namířil k Hitlerovi. Už na jaře 1932, když nacistický vůdce získal ve volbách víc než třetinu hlasů, si dal přinést desítky fotografií Adolfa Hitlera a snažil se něco vyčíst z jeho tváře. Seděl u vysokých bílých kamen v pracovní části ložnice, díval se na rozložené snímky a řekl své archivářce: „Podívejte se na ně. Já jsem si je schválně objednal. Je to Niemand, nic konstruktivního neudělá, ale může Evropu hodit o sto let zpátky.“ Moje poznámka: Tady se Masaryk realista – muž těla, pokoušel o něco na co schopnosti neměl. Tohle měl přenechat jiným – „kouzelníkům“. str.716 – Masaryk: „Naprosto ne. Ale mám-li pravdu, demokracie přijde, protože nakonec musí přijít. Lidské bytosti se jí nakonec budou dožadovat(ale nesměly by být tak přežrané jako je tomu dnes). Je to jejich nejhlubší přání.“ Korespondent: „Jak se to dá dosáhnout co nejdříve?“ Masaryk: „Jednejte podle svého přesvědčení. Nemluvte jen o politice, žijte ji. Říkejte pravdu a nekraďte. A především nebojte se zemřít.“ str.717 – „Odmítám klidně čekat v křesle, když mne vetřelec přichází podřezat.“ Hledejte však ve světové literatuře knihu, která by i jenom v náznaku pověděla, před čím lidstvo stálo v roce 1937, když Masarykův život spěl rychle ke konci. str.721 - Devátého března řekl(T.G.M.) kancléři Šámalovi, který ho navštívil před jeho odjezdem do Ženevy: „Nevěřím, že by letos, a snad ani příští rok, vznikla v Evropě válka“. Připustil, že nejsou vyloučeny menší incidenty, ale byl si jist, že „jistě bude v té věci uklidněně působit Anglie na Itálii, která sama na válečné dobrodružství nemá peníze“. str.727 - S pozoruhodným optimismem se na vnitřní vývoj v Československu tehdy díval bývalý senátor Fahrner, který jako dobrovolný poradce vlády a prezidenta navštívil 13.října(asi rok 1932) kancléře Přemysla Šámala a ujišťoval ho, že „nikdy nebyla pro dorozumění česko-německé doba tak příznivá jako nyní“. Podle Šámalova záznamu navrhoval, aby se sešli zástupci obou táborů, „kteří by o věci hovořili a na něčem se dohodli“, ale také se obával, „aby tuto akci nepokazilo vystoupení Henleinovo“. str.734 - Než skončilo soudní řízení, mluvil generál Chalupa s kancléřem Šámalem o možnosti, že Gajda bude osvobozen, a doporučoval dát státnímu zástupci úplnou volnost, any mohl ustoupit od žaloby a navrhnout Gajdovo propuštění, bude-li přesvědčen o pravděpodobnosti osvobozujícího výroku. Ministr spravedlnosti Meissner, s kterým se Šámal radil, ujišťoval naopak, že důvody žaloby „nejsou tak slabé, jak se zdá“, a že má „pevnou naději“, že Gajda bude odsouzen podle zákona na ochranu republiky. str.767 - Profesor Josef Pelnář, který od druhé poloviny července navštěvoval Masaryka jako stálý lékařský poradce, informoval 31.července 1934 kancléře Šámala telefonicky o vážnosti prezidentovy nemoci. Pelnářovo sdělení tlumočil Šámal Benešovi: „Věc je původu mozkového! Co do budoucnosti sází(Pelnář) na individualitu nemocného, který jeví velkou odolnost a jehož organismus má schopnost se přizpůsobit. Quoad restitutionem in integruj je proces velmi zdlouhavý“. Téhož dne oznamoval dopisem Šámalovi profesor Arnold Jirásek, že se zesílilo jeho podezření, že původ ochrnutí ruky je v centrálním nervovém systému. str.771 - Masarykova slabost a ztráta paměti se projevila před gratulanty, kteří mu 7.března 1935 přišli blahopřát k narozeninám. Když kancléř Šámal pronesl slova „osmdesáté páté narozeniny“, přerušil ho prezident otázkou: „Kolikáté?“, a když Šámal počet opakoval, prezident řekl: „Já jsem to nevěděl“. Na poznámku, že se za jeho žáky přihlásil ke slovu děkan František Lexa, Masaryk odpověděl: „Oni si myslí, že jsem profesor. Jakživ jsem nebyl profesorem(jak bylo nezodpovědné od tehdejších českých politiků donutit invalidu, aby zastával funkci prezidenta)„. str.772 - Schieszl v dopise kancléři Šámalovi uznal neobratnou formulaci poloúředního dementi, které nebylo dohovořeno s prezidentskou kanceláří, a také kritizoval jeho nepravdivost. Ujišťoval Šámala: „Jisto jest, že pan prezident do otázky zasahoval, a sice dle mého soudu nejen účinně, nýbrž docela – aspoň pro tehdejší konferenci – docela rozhodně(to ale již byl invalidní člověk)“. Henlein poslal Masarykovi pokrytecký děkovný dopis, na který nedostal odpověď. Rozhodování o jeho straně, kterým byla uvolněna cesta k velkému triumfu, byla politická tragédie plná omylů a zároveň jeden z důsledků srozumitelně pietní, ale politicky nemoudré neochoty nahradit těžce nemocného člověka zdravým člověkem [ano, tady se to zlomilo, až dosud byla politika Masarykova Československa výborná, pevná. Ačkoliv v tehdejší republice bylo množství národnostních menšin – největší samozřejmě německá – tak organizace státu a vedení demokracie bylo tak dobré, že i v národnostních menšinách bylo dost významných tzv. „státotvorných“ občanů. Zlom nastal právě po čtvrté volbě ochrnutého Masaryka. Ještě v únoru roku 1934 byla zrušena tzv. Německá nacionální strana uplatněním zákona na ochranu republiky. Beneš navrhoval totéž učinit s Henleinovou stranou. A právě tehdy v roce 1934(květen – červen) se dostal do prvního rozporu s Masarykem. Ten se totiž zastal Henleinovy strany a prohlásil, že je neškodná na základě chybných informací – protože již byl invalidní člověk a neměl ten kontakt se svým okolím jako dříve, a tedy nemohl již tak dobře to dění vyhodnocovat a analyzovat – byl to jiný Masaryk – nemocný Masaryk]. str.783 - Kancléř Šámal se prezidenta zeptal, má-li nějaké přání, pokud jde o jeho nástupce. Masaryk řekl: „No, já myslím, že to bude Beneš. Všecky příčiny pro to mluví. Já bych chtěl, aby to šlo v klidu“. Před koncem rozhovoru položil Masaryk otázku, v které zněla nejistota bezbranného člověka: „A co bude se mnou?“ Šámal, který předjímal rozhodnutí vlády, mu odpověděl, že zůstane v Lánech a že se na způsobu jeho života nic nezmění. str.787 - Dvacet minut před dvanáctou přijeli k lánskému zámku premiér Hodža, předseda poslanecké sněmovny Malypetr, předseda senátu Soukup, kancléř Šámal a odborový šéf Schieszl. Abdikační akt byl zahájen přesně v poledne. Kancléř Šámal přečetl na Masarykův pokyn projev na rozloučenou, který už prezident nemohl napsat vlastní rukou, ale který byl připraven podle jeho přání a jehož konečnou verzi schválil. Poznámky: Omlouvám se, že jsem ztratil poznámky na listech formátu A4(asi 6 listů papíru), aspoň to není tak dlouhé. Mně šlo hlavně o to zachytit tu Šámalovu osobnost v pozadí a zobrazit tu dobu První Republiky. Dokončil dne 26.8.2013 Jaromír Krystl