JarKry

Vytlač príspevok
Odporuč príspevok
Bookmark and Share PRIDAŤ NA VYBRALI.SME.SK

Svatej

Svatej
Linoleum Čas od času jsem pověřen různými komplikovanými úkoly. Například koupit linoleum, ale ne do celé kuchyně, nýbrž jen malounko, jenom 125 cm na šířku a 100 cm na délku, a muselo být podlepené textilem, a muselo být v takové barvě, aby to hrálo se vším okolo, a muselo mít vkusný vzor, a nesmělo na něm být vidět, když se zašlape. Tolik údajů se v našem věku normálně vloží do elektronkového počítače Minsk 3 a s jeho pomocí se tímto úkolem zabývá výpočetní středisko středně velkého koncernu přibližně dva měsíce. Jenže já to musel mít dřív. Obcházel jsem tedy prodejny a všude mi něco nehrálo. Až na Arbesově náměstí jsem ve vzorcích objevil něco, co skoro hrálo. Jenže to bylo široké jen 80 cm. „Já přinesu zezadu širší,“ řekl mi prodavač a zmizel dozadu. Přinesl, jenže široké 90 cm, a já potřeboval ještě širší. To jsem mu však prve neupřesnil. „Však se tam něco najde,“ konejšil mě a přinesl zezadu šířku 130. Jenže to byl zbytek, byl toho metr a půl, a mně se nechtělo platit 150 cm, když jsem potřeboval jenom metr. Tak přinesl ještě jeden. Byl ochotný, nedával mi najevo, že otravuju, a já si začal připadat. Měl jsem najednou takový ten pocit, jaký mívá asi Ford nebo Rockefeller, když kupuje metr linolea: kdopak z nás netouží po tom, aby se v krámě kolem něho ochotně rojili a dávali mu najevo, jakou mají radost, že přišel kupovat zrovna sem. Asi na sedmý pokus přinesl zbytek, na kterém jsem moc netratil. Řekl jsem, že ten beru a začal jsem se přehrabovat v náprsní tašce. Ale ať jsem v ní hrabal jak chtěl, ne a ne najít těch sto padesát korun, co jsem si na lino vzal. A najednou mě osvítilo poznání, že jsem si vlastně připravil ty peníze ne do náprsní tašky, ale do kapsy u saka. To je takový můj zlozvyk, strkat peníze do holé kapsy. Pak se mi zdálo, že je venku moc teplo a sako jsem pověsil v předsíni i se sto padesáti korunami. Teď jsem stál v trapasu u pultu a už jsem neměl pocit jako Ford. Už jsem jen čekal, co mi prodavač za to sekýrování řekne. Víte, spisování je pro život dobré i v tom, že se naučíte polykat kritiku. Mám spoustu známých, kteří jsou zhrouceni, když je vedoucí zpucuje. A to je zpucuje mezi čtyřma očima. Nebo na schůzi, před padesáti nebo osmdesáti přítomnými. Kdo začne psát, musí počítat s tím, že kritik, kterému se nezamlouvá, považuje za svou povinnost sdělit pomocí tisku minimálně sto padesáti tisícům čtenářů, že je mamlas. Takže takové komorní sesutí v prodejně lina ne že by mě jako přímo rozjařilo, ale rozhodně mě nenutkalo „hodit si zrovna mašli“ jak se říká v podsvětí oběšení. Ale náladu by mi to zkazilo, to ovšem jo! A víte, co ten prodavač? Halasně se zasmál a řekl: „Takových lidí je, co si zapomenou prachy! Přijďte zítra, ono se to tu najde.“(Tak toto bylo dříve možné v Praze, protože i obyčejní lidé tam měli „velkého“ ducha, obávám se však, že nyní je tam nálada úplně jiná. Důvod: Duchovní působení vůdčích pražských osobností za posledních 15 let). No a já šel teda domů a najednou jsem měl pocit o hodně lepší, než Ford. Ten jistě potká v životě leckoho, ale stěží asi člověka, který z deseti možných způsobů, jak mě nakopnout – a na kopání jsme přece mistři Evropy! – zvolil jedenáctý, bez nakopnutí, s tím „hahaha, takových lidí je!“ Tak vám přeji, abyste si taky občas strčili sto padesát korun do kapsy jiného saka, a pak narazili na takového člověka. Už proto, že takových lidí – hahaha – není přece jen tak moc. F. N. S V A T E J Výpisky z knihy „Republika v nebezpečném světě“ od Jiřího Kovtuna vydané roku 2005. Str.17 – Čtyřiadvacátého května 1918 se pod předsednictvím Matúše Duly konala v Turčianském svatém Martině tajná porada vedoucích slovenských politiků, která definitivně schválila odtržení od Uher a jako základní slovenský požadavek stanovila – podle zápisu porady – „účast slovenského národa na utvoření samostatného státu pozůstávajícího ze Slovenska, Čech, Moravy a Slezska.“ Moje poznámky: Pojem Morava a Slezsko nevytvořili „Sameťáci“, jak jsem se domníval, ale byl utvořen až v roce 1945, kdy jsme na základě výsledku II.Světové Války připadli k území „východu“ a již tehdy byla naše republika pod silným vlivem sovětské rozvědky. Historické dokumenty o mojí rodině z matčiny strany(které jako zázrakem nebyly ukradeny z toho strašidelného bytu na Chlupové) dokazují, že za 1.Republiky se používal pojem země Morava, stát československý. Pojem země Morava převzali i Němci po zabrání republiky na jaře r.1939 a zavedli pojem „Protektorát Böhmen und Mähren.“ Pojem Morava a Slezsko byl patrně vytvořen politicky až v roce 1945 již pod vlivem Rusům oddaných politiků, aby byl odlišen název z 1.Rep. a protektorátu. To je to pravé: Komunismus je 95% taktiky, jak se trefně vyjádřil Jan Masaryk v roce 1937, a je to právě komunismus, který tuto převažující taktičnost(95%) skrývá za přehnaná ideologická prohlášení, odstraňování soch, přejmenování ulic, změny názvů institucí i správních území proto, aby dal najevo novost a převratnost, i když za těmi 95% taktiky stojí známá lidská touha po moci a majetku. Je smutné, že autor této knihy o historii Československa, používá pojem Morava a Slezsko lživě (tady jsem asi byl před půl rokem příliš zaujatý proti autorovi, Slováci to možná skutečně takto vyjádřili, ale jako by v nevědomosti, protože pojem Slezsko se v Rakousku používal, ale bylo tím myšleno „rakouské“ Slezsko, které bylo na území severní Moravy a části východních Čech obýváno rakouskými občany německé národnosti), protože Slezsko bylo území v Polsku a nikoliv na území Moravy, která byla přičleněna k českému knížectví v roce 1040 přibližně v rozsahu dnešních hranic(!). str.21 – Hmotné podmínky Masarykovy rodiny se zlepšily v roce 1882, kdy byl Masaryk jmenován mimořádným profesorem filozofie na nové české univerzitě v Praze. Právě pouze mimořádným, ale bez řádného profesorského platu – na ten čekal 12 let! Měl pouze učitelský plat, i když byl jmenován mimořádným profesorem. Já bych to místo bez platu profesora nevzal – to byl na Masaryka podraz. str.23 - J a k  t o v i d ě l a Ch a r l o t t a M a s a r y k o v á : Byla to však i úzkost, pocit vyčerpání z namáhavé snahy sžít se s novou společností, vědomí odlišnosti světa, který opustila, a světa, do kterého přišla. Dceři Alici Charlotta napsala: „Cítím osamocení.(….) Nebyla jsem spokojena s okolím, ačkoli jsem tak mnoho pěkného a dobrého viděla. Ale nenacházela jsem názor na svět vypracovaný s plným vědomím. Tradiční pěkný život snad, ale příliš často jsem nacházela nedostatek potřeby dostat se na grunt, a to mě často zastrašovalo. (….) Co mi zde vždy nejvíc chybělo byla možnost nábožensky myslit(Zajímavé – potvrzuje to, že Češi jsou povrchní národ, národ pudový, i když se považují za materialisty). To jsem takřka vůbec nenacházela. Nábožensky cítit, to ano – nábožensky myslit ne.“ str.36 – Beneš rychle přemýšlel, jaká hranice by byla nejvýhodnější, a na prosté propagační mapě Slovenska zakreslil linii: Karpaty – řeka Morava – Dunaj až k Ipole – Ipola až k Rimavské Sobotě – od Rimavské Soboty vzdušná linie ke vtoku řeky Uže do Beregu – odtud podle toku Uže až ke Karpatům. Ve štábu maršála Foche i na ministerstvu zahraničních věcí byla Benešova linie schválena. str.109 – Organizátor měnové reformy, dvaapadesátiletý Alois Rašín, muž s tvrdým odhodláním, s pracovitostí benediktinského mnicha a s výbušným temperamentem, nikdy nestál o zajištěnou a klidnou kariéru. jeho vlastenectví obsahovalo i značně pesimistický názor na lidskou povahu. Vytýkal svým spoluobčanům tři hlavní hříchy: že zlenivěli, že nespoléhají na sebe, nýbrž na všemohoucnost státu, a že se domnívají, že svoboda znamená neposlušnost a zákaz poroučení. str.188 – Váhavý Šmeral se k odloučení komunistů od sociální demokracie odhodlal teprve pod tlakem Kominterny, ale rozhodnutí bylo učiněno: v republice vznikl nový politický fenomén, nepřátelsky samotářská, krutá politická strana, v prvním údobí své existence pohrdající slušnou spoluprací s nekomunistickými partnery a v další historii se nerozpakující vraždit nejen své odpůrce(příliš tvrdé – autor píše v duchu doby dnešní české demokracie – byli to komunisté, kteří kladli odpor i fašistům, nevěřím, že prvorepublikoví čeští komunisté byli tak krutí, jak pan Kovtun píše – jeho psaní je poplatné dnešním mocným), nýbrž i své příslušníky(padesátá léta přišla o hodně později), které z různých důvodů zavrhla. KSČ byla založena 14.května 1921. str.268 – Pařížská vláda začala v prvních měsících roku 1923 pražské vládě stále naléhavěji přednášet žádost o uzavření vojenské smlouvy mezi Československem a Francií. V Praze byl hlavním advokátem smlouvy náčelník francouzské vojenské mise generál Mittelhauser, který o formalizování francouzsko-československého svazku jednal s Benešem a často navštěvoval i Masaryka. Mittelhauser brzo zjistil, že je těžké zvrátit priority československé zahraniční politiky, k nimž vojenský pakt s Francií nepatřil. Třináctého února hlásil do Paříže, že přednostním zájmem ministra Beneše je neprovokovat Německo, odporovat pokusům k připojení Rakouska k Německu a zabránit obnovení monarchie v Maďarsku. Generál Mittelhauser v první fázi svého úsilí o vojenskou smlouvu neuspěl, ale nepřestal naléhat. str.275 – S Benešem mluvil o významu československé vojenské zdatnosti. Řekl mu, že Československo má pro Francii zvláštní důležitost jako spojovací cesta k Polsku a také proto, že jako jediná země ve střední Evropě má vojenský materiál a výrobní kapacitu, jakou má být stát vybaven pro případ moderní války. str.277 – Francii nestačí, že ji Československo miluje a obdivuje; je nutno mít něco víc, totiž „smlouvy, dokumenty,“ aby se jimi museli řídit i následovníci dnešních politiků, „jinak všechno může být jen platonické.“ str.287 - P ř i p o m n ě l v š a k  t a k é s v ů j d a l š í d á v n ý p r i n c i p: že „je správné protivit se každému zlu vždy a všude a neúnavně“ a že je třeba odpírat už „zárodkům zla.“ str.291 – A zde je třeba uvést na scénu zlého démona dvacátého století, který se objevil v německé politice v banální podobě muže menší postavy s vlasy sčesanými do pěšinky, se studeně modrýma těkavýma očima a s chaplinovským knírkem. Oblékal se do přepásaného trenčkotu, měl v oblibě měkké klobouky a obvykle chodil vyzbrojen bičíkem na psa, někdy browningovou pistolí. Adolfu Hitlerovi bylo v roce 1923 čtyřiadvacet let. Narodil se v pohraničním městě Braunau v Rakousku v rodině celního úředníka, v čtrnácti letech mu zemřel otec a v osmnácti letech matka. Nedokončil střední školu a žil šest let ve Vídni z matčina menšího dědictví a z příležitostného výdělku jako kreslíř pohlednic. Z Vídně se přestěhoval do Mnichova, a když vypukla válka, přihlásil se dobrovolně do německé armády. Po službě na francouzské frontě, kde většinou jako kurýr přenášel rozkazy z velitelství do předních linií a kde byl jednou zraněn a jednou přiotráven při plynovém útoku, zažil v hodnosti desátníka konec války v lazaretu u Berlína. str. 293 – Masaryk mluvil o Německu se spisovatelem Heinrichem Mannem, který ho navštívil v Lánech 19.ledna 1924. V rozhovoru u krbu nad šálkem kávy přemýšlel nahlas o příčinách německé zahořklosti a řekl, že jestliže nyní Německo musí trpět, je to osud, který si samo vytvořilo a který může změnit jen lepším sebepoznáním. Ve své knize vzpomínek shrnul Heinrich Mann Masarykovu úvahu o tehdejším Německu takto: „podporovat sebeklam je trestné. Kdo smí jednoduše zapírat svou vinu na neštěstí, bude uveden v pokušení provinit se ještě více. Mírnost k Německu, které kňučí, dokud nezačne hrozit, činí ze shovívavých lidí spoluviníky.(….) Ti, kteří zvítězili, se dají tak dlouho přemlouvat, až se z nich stanou oběti. Lichotí, místo aby vychovávali. Co stále chybí, je jediný rozkaz Německu, který by byl blahodárný: Vychovávej se konečně samo!“ Masaryk si stejně jako Foch nedělal iluze o německé vůli smířit se s novým evropským řádem vytvořeným versailleskou smlouvou, ale očekával trvalejší mír a viděl delší cestu poválečné Evropy k řešení německé otázky. Domníval se, doufal, že na této cestě budou dostatečné možnosti výchovy Německa a celé Evropy. Nechtěl vytvářením pevných vojenských svazků, i kdyby to byly svazky s nejvěrnějšími přáteli, veřejně doznat, že existuje katastrofický scénář, nebo snad i nepřiměřenými gesty katastrofu přivolávat. V jeho postoji bylo kromě jiného i tajné zaříkání hrozícího neštěstí. Ze svých obav se své republice nikdy plně nevyznal. str.315 - Nemocnému byla vyplácena peněžitá podpora od 2,70 Kč do 24 Kč denně. Matkám se při porodu poskytovala lékařská pomoc porodní asistentky a peněžitá dávka ve výši nemocenské podpory šest týdnů po porodu. Nemocenské pojištění platilo v celém průběhu nemoci až do doby jednoho roku, potom měl pojištěný občan nárok na invalidní pojištění. Invalidní a starobní pojištění mělo přibližně stejný rozsah jako pojištění nemocenské. Invalidní důchod se pojištěnci vyplácel od počátku invalidity, starobní důchod od pětašedesátého roku věku. Nejnižší základní důchod byl 550 Kč měsíčně a částka se zvyšovala podle zařazení do mzdových tříd. Dávky, které občan dostával podle zákonů o sociálním pojištění, byly často minimální a pro mnoho lidí znamenal život v nemoci, v invaliditě nebo ve stáří chudobu, ne však bídu. U lidí s menšími nemocenskými podporami nebo nejnižšími invalidními a starobními důchody to byla chudoba aspoň bez starostí o úhradu potřebné pomoci lékaře nebo ošetřovatele. Stát nedával na penězích mnoho, ale na lékařské péči a lécích poskytoval zdarma, co bylo třeba. Str.329 - Po návratu z Karlových Varů se prezident v Praze a v Lánech zdržel jen necelý týden a ve čtvrtek 21.srpna odjel do Topoľčianek, kam se s ním přesunul celý štáb jeho pomocníků: někteří pracovníci prezidentské kanceláře, správa domu, stolníci, dveřníci, šoféři, civilní a Hradní stráž. str.346 - Fenoménem Hitlera se Masaryk poprvé veřejně zabýval několik dní po skončení mnichovského procesu. Když mluvil 5.dubna o poměrech v Německu s redaktorem dánského listu P o l i t i k e n , vyjadřoval se o vyhlídkách míru s nadějí, ke které přidal výhradu. Řekl: „Vím, že poměry v Německu jsou ještě vážnou překážkou všeobecného dorozumění. Pangermanisté, kteří nechtějí doznat, že Německo bylo ve světové válce poraženo a kteří se hlásí k předválečným metodám německé politiky, mají ještě značný vliv. Mnichovský proces byl v tomto směru velmi charakteristickou ilustrací. Poznámka: To řekl T.G.M. v roce 1924. str.350 - Národní svaz obrany a svobody(jednalo se o ruskou organizaci v r.1925 pod vedením teroristy a spisovatele Savinkova) byl infiltrován agenty GPU, které Savinkov buď považoval za poctivé spolupracovníky, nebo s kterými hrál hru složitých mystifikací. Moje poznámka: V tomto byli a jsou komunisté velmi praktičtí, se svými donašeči – informátory – agenty, zaměřené na vůdčí osobnosti, na ty schopné aktivní lidi – je to 1% lidské populace? Snad i uvěřil jejich tvrzení, že ve vysokých funkcích v GPU jsou jeho přívrženci, kteří si přejí jeho návrat(komunistům nelze nikdy věřit, vždyť Jan Masaryk v roce 1937 řekl: Komunismus to je 95% taktiky) a bude-li to nutné, vymohou mu beztrestnost při případném soudním stíhání. Po přechodu sovětské hranice byl Savinkov 21.srpna 1924 zatčen v Minsku a už 27.srpna stál v Moskvě před soudem. str.357 - Nikdo nesmí zabít svého bližního; z tohoto příkazu nejsou výjimky. Masaryk tím nevyhlásil totální odzbrojení. Mezi terorem a učením o neodpírání zlu vyznačil cestu osobního a občanského odboje: „Sociálně-politická sebeobrana, hájení vlastního i cizího života, ale také všeobecných, zejména také mravních a duchovních zájmů proti násilí vládnoucích je dovoleno a je povinností.“ str.359 - Flegmont Klepikov, blízký spolupracovník Savinkova a někdy i jeho pobočník, mluvil o svých zkušenostech z války a z revoluce často s jiným účastníkem a pozorovatelem Savinkových dobrodružství, eserským žurnalistou Vladimírem Burcevem, který si jeho vzpomínky zapisoval. Klepikov podle Burcevova záznamu – vyprávěl, že se Savinkov sešel s Masarykem z vlastní iniciativy a že se snažil Masaryka přimět, aby československým legionářům nařídil povstání proti bolševikům. Masaryk odmítl, ale nabídl prý, že bude-li úspěšné Savinkovo povstání, československá legie mu poskytne všemožnou podporu, ne však vojenskou pomoc. Nakonec prý se Masaryk uvolil, že obstará finanční prostředky, ale dodá je jen skrze prostředníky; se Savinkovem nechtěl mít přímé spojení. Převod peněz se pak provedl mezi Klecandou a Klepikovem začátkem dubna 1918 a Savinkov dostal 200 000 rublů v několika částkách. Každou částku prý Masaryk osobně schválil. Pozoruhodné přitom je, že ani v situaci krajního psychologického tlaku za procesu a potom v rozhovoru střeženém agentem GPU Savinkov řekl, že dostal peníze od Masaryka a že je Masaryk označil za peníze pro teroristickou činnost. Před soudem vypověděl, že peníze dostal bez ujednání jakýchkoli podmínek, že mu je „jménem Masaryka“ dali „Češi“ a konkrétně jmenoval Klecandu. Teprve po sugestivní otázce předsedy soudu změnil původní výrok o předání peněz bez podmínek a řekl, že mu Češi zdůraznili, že chtějí, aby peníze byly upotřebeny pokud možno na teroristický boj. str.361 - Masaryk ovšem podle Klerikova musel vědět, že Savinkov peníze skutečně dostal, protože prý každou částku, kterou Klecanda odevzdával, osobně schvaloval. Pravda však je, že transakce se provedla na začátku dubna a Masaryk nemohl její jednotlivé fáze osobně schvalovat, protože 7.března odjel z Moskvy (8.března měly československé legie velmi těžké střetnutí – nevzpomínám si už s jakým vojskem – jestli rudým nebo bílým – Masaryk jako by odjel takticky před rozhodující bitvou o které se dalo těžko říci, jak dopadne, a také ho nikdo nemohl více zatáhnout do těch velmi složitých ruských sporů), 1.dubna byl ve Vladivostoku a 10.dubna dorazil do Tokia. Str.372 - Šalda je přesvědčen, že Kristus by neměl být směšován s žádnou formou vládní a státní správy. Říká sám za sebe: „Mně všecky formy vládní a státní – i demokracie – jsou césarské a jen césarské. Césarská je nejen monarchie, césarská jest i republika a demokracie.“ Demokracie je césarská proto, že i ona je „zorganizovaná a zformovaná síla“, síla v míru, ale přece jen síla, ne láska a milost. Někde cestou k tomuto úsudku Šalda zapomněl na demokratické důtky, jimiž Kristus vymrskal z chrámu kupčíky. Šalda neklade nutnou otázku, co lepšího je možné v křesťanském duchu postavit vedle zorganizované, ale pravidelně kontrolované a volbou obnovované síly demokracie, nezbývá-li už jen politická nicota. str.390 - Drželi se něčeho, co nebylo, a pohrdali těmi, kteří pracovali s tím, co je. str.394 - Kramář nezapomněl, nezapomněl ani Masaryk, nezapomněl Beneš. Historický průzkum odhaluje podivný sklon v myslích významných lidí zabývat se i uprostřed mimořádných dějů podružnostmi, které příštím generacím připadají jako hra s trivialitami. str.422 - Jestliže už Německo s demokratickými institucemi a se soutěží politických stran pracovalo s myšlenkou nepřátelství k občanskému soužití Čechů s Němci ve společné zemi, bylo zničení československého státu předznamenáno dávno předtím, než se v Německu ujal moci totalitní, rasistický a genocidní režim. str.426 - Společně s Chamberlainem zahájil Brian, od konce listopadu 1925 nejen zahraniční ministr, nýbrž i premiér, politiku důvěry k Německu. Oba přijali německé ujištění, že požadavky odzbrojení byly splněny, a dali členům mezinárodní kontrolní komise pokyn, aby nelpěli na detailech(kde se vzal tento idealizmus tak vysoce zodpovědných mužů?). Zároveň oznámili, že odložená evakuace kolínského okupačního pásma začne 1.prosince 1925 a bude skončena asi během dvou měsíců. Str.427 - Kromě toho patří všechny otázky, například otázky válečné viny, všeobecného odzbrojení, Gdaňsku, Sárska atd k záležitostem Společnosti národů, z kterých může šikovný řečník v plénu nadělat mnoho nepříjemností státům Dohody. str.430 - K této rané skice mnichovské dohody, zatím načrtnuté do vzduchu budoucnosti, přidal Stresemann uspokojení nad tím, že Německo, jak se ukázalo v Lucernu, „hraje první roli, a ti druzí jsou tak malí.“ Ty druhé a tak malé jmenoval: „Pánové Beneš a Skrzyňski, tam museli sedět ve vedlejší místnosti, až jsme je vpustili dovnitř. To byla situace států, dosud hýčkaných a vynášených do výše, protože byly služebníky jiných států, které je nechaly padnout ve chvíli, kdy si mysleli, že se mohou dohodnout s Německem.“ str.439 - Maršál Foch viděl v budoucnosti nebezpečí a varoval. V memorandu z 8.března zaříkal francouzskou vojenskou vládu, aby se nevzdávala strategického vojenského postavení na Rýně: „Opustíme-li Rýn, dáme Německu schopnost ovládnout a opanovat střední Evropu(…). Nemělo by se vůbec mluvit o odchodu Francie z Porýní, než uplyne (stanovených) patnáct let(…), evakuace bude znamenat národní katastrofu hned vzápětí za finanční krizí. Bezpečnost, zahraniční politika, reparace; to všechno se tím zhroutí.“ str.459 - Následoval tento pochvalný úsudek: „Jestliže(Masaryk) mluví káravě o vůdci národní demokracie a ironicky o fašistech, našlo by se jen málo nezaujatých a bezprostředních pozorovatelů, kteří by to po něm neopakovali. Když svého ministra očistil od nespravedlivých obvinění, udělal prostě to, co bylo přípustné, ne-li naléhavě nutné. O tom, že člověka Masarykova věku drží v čele státu vlastenectví, nikoli ctižádost, by nemohl pochybovat ani cizinec, který by nic nevěděl o jeho velikosti.“ To řekl v roce 1926 chargé d’affaires britského vyslanectví v Praze Charles Dodd. str.461 - Kdyby se italská demokracie bránila proti fašismu a německá demokracie proti nacismu prostředky stejně rezolutními a ne horšími, než jakými se proti československému fašismu bránil Masaryk, osud světa by byl jiný, nepochybně lepší. Masarykovou zásluhou byl fašismus v Československu navždy zdiskreditován. str.464 - Čapka pohltila civilizační katastrofa, kterou jako spisovatel v různých obměnách líčil a odvracel. Sám žil tak, že o něm jeho přítel řekl, že to byl nejpokornější člověk, jakého kdy poznal(Karel Čapek byl Boží dítě), mírný, “skoro jako živočich, kterému nenarostly drápky“. V divadelní hře Věc Makropulos a v románech Továrna na absolutno a Krakatit karikoval a odmítl jako utopii myšlenku nekonečného mechanického pokroku, který může rozpoutat destruktivní možnosti a síly, ale nedává člověku zbraně, aby je zkrotil. Nový počátek většinou znamená návrat k obyčejnému životu. Čapkovy postavy v něm nahlížejí své limity, ale zachovávají si individuální zodpovědnost, která je chrání před ochotným přijetím titánských iluzí a dobrovolným pádem na kolena před totalitní ideologií. Šťastné konce Čapkových fantazií by mohly být považovány za rozpaky autora, který hledá snadná východiska a uzavírá své příběhy náhlou a umělou úlevou. Čapek sám k tomu podal tento výklad: „…. i v Robotech život přetrvá všechny ty ztroskotané pravdy; neboť kdyby nebylo důvěry v život, (v nějakém vitalistickém smyslu) je sám řešením a účelem všeho; ale je věčným závěrem, pokračováním a usmířením všeho, a prosím vás, tuhle usmiřující stránku mi nechte.“ Podobně viděl Ferdinand Peroutka Čapka jako člověka, který měl upřímnou hrůzu z budoucích katastrof, jako spisovatele, „který filozoficky poznal tvář Medusinu(ve slovníku cizích slov jsem toto slovo nenašel), poznal všecky tragické možnosti a těch se polekal tak, že se vrátil a těšil z existence malých věcí“. Čapkův úlek byl všechno jiné než bázlivost a hypnotická strnulost před tajemstvím a nebezpečím. Svůj lidský úděl Čapek uskutečňoval akcí, prací a službou a jako službu pojímal i svůj občanský vztah k československému státu a svůj osobní vztah k Masarykovi. Neblížil se k Masarykovi rovnou a předurčenou cestou. Jako mladičký středoškolák se sklony k volnomyšlenkářství a mlhavému anarchismu s oblibou četl „protiklerikální filipiky“ v deníku Čas, považovaném za orgán Masarykova realismu. Na konci gymnaziálních studií a jako čerstvý student filozofie šel Čapek s trendem tehdejší mladé generace a obrátil se proti Času, a tím i proti Masarykovi, kterého nyní považoval za představitele překonaného p o z i t i v i s m u (filozofický idealistický směr omezující poznání na popis a třídění faktů a jevů daných zkušeností, ale-poněvadž jedním z hlavních principů jeho metodologie byl f e n o m e n a l i s m u s - popírající poznatelnost podstaty objektivní reality(založil jej. dr. filozofie J.A.Comte[kónt] † 1857; druhou etapou p o z i t i v i s m u je e m p i r i o k r i t i c i s m u s, v současné době(se zaměřením na některé filozofické otázky jazyka, logiky aj.) existuje p o z i t i v i s m u s dosud.(?) Schvaloval Masarykův protirakouský postoj, ale odmítal jeho realismus jako „vyčpělý“ a příliš mravokárně kazatelský(na tohle jsou Češi velmi citliví, aby jim někdo nekázal o morálce, a kdo to udělá, tak zapláče). Později si Čapek přiznal, že Masaryka málo znal, když v něm nejdříve viděl hlasatele bouřliváctví a revolty a potom učitele po z i t i v i s m u , a nahlédl, že Masaryk je asi tak pravý opak toho, zač ho kdy považoval“. str.476 - Masaryk psal Čapkovi: „Pane Čapku, přišel jsem právě z parku: barev stromů a keřů přibývá; denně listy se mění a dozrálé plody na mnohých stromech a keřích dodávají barvitosti. Teplo, jaro. Vidím, že jsem po anglicku začal s počasím, ale chtěl jsem říci, že včera ze mne spadly všecky ty trpkosti a otrávenosti, proti nimž jste mně tak mile vstřikoval svá přátelská slova: přísahali ti němečtí ministři, i uvědomil jsem si tím, že půjdu dále a vpřed.“ Vstup Němců do vlády, historickou událost, o kterou dlouho usiloval, uvítal Masaryk s velkou úlevou, ale po svém způsobu stručně a jednoduše. O sváteční náladě svědčila večerní hudba gramofonu a přísada neobvyklého lyrismu v dopise Čapkovi. str.478 - Ani uvolnění okupačního režimu, které brzo po locarnské konferenci přineslo obyvatelstvu v obsazeném Porýní značné úlevy, nepřimělo místní německé činitele k realistickému ocenění nové spojenecké politiky(ti Němci vlastně v té evropské diplomacii šli pořád jako by „do tvrda“ a Evropané jim neustále ustupovali). Patnáctého dubna psal vysoký komisař Kilmarnock Chamberlainovi, že se v Porýní už šest měsíců v souladu s duchem Locarna praktikuje politika usmíření, ale že německá reakce je neuspokojivá. Typického Němce charakterizoval Kilmarnock jako člověka, který „rozumí jen dvěma způsobům chování: buďto někoho zahánět do kouta, nebo být sám do kouta zahnán; zlatá střední cesta pro něho neexistuje“(ale takoví jsou přece Češi). str.479 - Mezitím už měly Anglie a Francie další důvod k údivu a rozmrzelosti nad novými německými kroky k prohloubení spolupráce s Moskvou. Dvanáctého prosince 1925 uzavřelo Německo se Sovětským svazem obchodní dohodu a 24.dubna 1926 politickou smlouvu o neutralitě. Těsnější německé svazky se Sověty vyvolaly rozladění v Londýně a v Paříži a silně zneklidnily Prahu a Varšavu. Edvard Beneš vyvinul s podporou Polska velké diplomatické úsilí, aby západním státníkům zdůraznil československé a polské obavy z německo-sovětského sblížení. V západoevropských hlavních městech se setkal s rozpačitou zdrženlivostí, v Berlíně s kritikou nedůtklivého souseda, který na něm vyzkoušel svou sílu. str.488 - Kromě hostince pana Légera v Thoiry se stala scénou další význačné události ženevská pivnice Gambrinus. Scházeli se v ní členové německé kolonie v Ženevě, kteří pozvali na pohovor a posezení ministra Stresemanna. Stresemann přišel ve čtvrtek 21.září, promluvil a provedl drsnou korekturu smířlivých dojmů, nastřádaných v posledních dnech. Pronesl řeč vzdoru a výčitek. Řekl kromě jiného: „Jestliže se ptám, jak obstál německý národ v této světové válce, pak jsem přesvědčen, že se budoucí časy nebudou ptát: Jak bylo možné, že tento německý národ čtyři roky vzdoroval světu nepřátel, a když sklonil prapory, zanechal vlast nedotčenou.(…) Když jsme zažili všechno to nepřátelství posledních let, není to pro nás pocit hlubokého zadostiučinění, že nás svět přivolal a položil si otázku, zdali je spravedlivé mluvit v société des nations, když k této společnosti nepatří národ Němců?(…) Nevytvořili jsme rozdíl mezi malými a velkými národy, ale když byl vytvořen, musí se na nás vyhlížet jako na velký národ. Když se nám vyčítalo, že nejsme schopni kolonizovat jiné národy, pak vám říkáme: K tomu máme totéž právo jako kterýkoli jiný národ na zemi.“ Moje poznámky: Nebylo to tak, jak jsem si myslel, asi na základě komunistického výkladu historie, že Hitler ty Němce zfanatizoval, zmanipuloval a vyvolal II.Světovou Válku, Hitler byl svůj mezi svými, byl kozel mezi kozly, ale měl největší rohy. Orlové mouchy nevidí, jen netopýři. str.503 - Poselství po prezidentské volbě, uveřejněné na začátku června 1927, Masaryk koncipoval velkoryse a obecně, ale několik vět v něm srozumitelně adresoval přímo svým odpůrcům: „V demokracii občané nesmí se oddávat lhostejnosti k životu veřejnému. Touha po politické tvořivosti, touha po pravém blahu lidu nedá rozbujet svárům osobním, úzce stranickým, a bojům malicherným(dnes 12.4.2013 jsem mluvil s jedním mladým mužem a ten říkal, že mladí lidé se o politiku v současné době nezajímají – tak to je to nejhorší, co může být, když tu politiku nechají těm starým zkorumpovaným, psům); orlové mouchy nevidí, jen netopýři.“ str.504 - Šestnáctého prosince 1926 měl poslanec Philips Scheidemann v říšském sněmu dlouhý projev, přerušovaný z nacionalistické strany výkřiky: „Zrádce!“ Sociální demokrat Scheidemann, který 9.listopadu 1918 vyhlásil v Berlíně Německou republiku a byl čtyři měsíce v čele její první vlády, přednesl senzační veřejné odhalení německých přestupků proti odzbrojovacím doložkám versailleské mírové smlouvy. Uvedl podrobnosti o vládním financování ilegálního zbrojení, o stycích reichswehru, německé republikánské armády, s pravicovými organizacemi a o tajné vojenské spolupráci Německa se Sovětským svazem. Mluvil o tom, jak se armádní záloha rozšiřuje nad dovolený počet náborem členů do polovojenských útvarů. Jmenoval německé firmy, které v Rusku zařídily výrobu letadel, otravného plynu a munice. Konkrétně upozornil na dodávku ruských granátů, která před dvěma měsíci došla do štětínského přístavu. Scheidemann prohlásil, že se podle jeho mínění německé ilegální zbrojení v cizině značně přeceňuje, ale varoval politickou škodlivostí tajných machinací za zády západních spojenců: „Jestliže ignorujeme všechny tyto věci a vyvoláváme tak dojem, že je mlčky promíjíme, znemožňujeme zahraniční politiku, kterou nyní provádí pan Stresemann.“ Orlové mouchy nevidí, jen netopýři. str.504 - Stresemannova politika po tomto odhalení nebyla znemožněna. Spojenci se žádným veřejným prohlášením nevyslovili k faktům(už tehdy zbaběle ustupovali agresivním Němcům), která v říšském sněmu oznámil Scheidemann a která jim, jak lze předpokládat, byla známa(a neudělali nic, tím vlastně zadělali těsto na II.Světovou Válku, protože nechali Němce příliš zesílit). Jejich mlčení vypovídá mnoho o novém postavení Německa v Evropě po locarnské konferenci. O spolupráci německé a sovětské armády Stresemann nepochybně věděl už od roku 1923, kdy byl tři měsíce kancléřem a zároveň ministrem zahraničních věcí, kterým pak byl i nadále až do roku 1929. str.506 - Na zasedání Rady Společnosti národů na začátku prosince dávali Chamberlain a Brian najevo, že jsou ochotni ke značným ústupkům, a v tomto duchu také jednali. Měli v ruce poslední zprávu vojenské kontrolní komise, která mnoha fakty dokumentovala své zjištění, že „Německo nikdy neodzbrojilo, nikdy nemělo úmysl odzbrojit a po sedm let dělalo všechno, co bylo v jeho moci, aby podvádělo a samo kontrolovalo komisi, která byla jmenována pro kontrolu jeho odzbrojení“. Západní státníci měli na stole také dobrozdání konference velvyslanců, ve kterém se říkalo, že přes mnohé známky dobré vůle v otázce odzbrojení ponechává berlínská vláda v přítmí různé otázky, například otázku vávozu válečného materiálu a otázku stavby pevností ve východním Německu. str.507 - Do roku 1927 byly závazky mírové smlouvy zmírněny v několika důležitých bodech: reparační povinnosti byly Německu usnadněny poskytnutím obrovských úvěrů podle Dawesova plánu(mezinárodní půjčky Německu); přestala se provádět jakákoli účinná kontrola německého odzbrojení; Spojenci prominuli Německu tajnou vojenskou spolupráci se sovětským Ruskem(!), podle mírové smlouvy nepřípustnou(zadělávání na II.Světovou Válku); Německo jako člen světové organizace bylo osvobozeno od plnění některých článků Paktu Spojených národů, které by ho zavazovaly k účasti na sankcích proti agresorům (což byla výjimka, která Německu ponechávala volné ruce ve vztahu k Moskvě); Německu bylo dovoleno otevřeně agitovat proti základním článkům mírové smlouvy, na níž spočívala sama existence Společnosti národů, konkrétně proti výroku o německé odpovědnosti za válku, proti povinnosti odčinit válečné škody a proti obsazení Porýní spojeneckým vojskem. str.509 - Bude-li si Francie v otázce odzbrojení počínat neprozřetelně, bude to mít, jak Faucher varoval, tento nevyhnutelný následek: „Jakmile se uvolní základní kámen současného systému, budou posíleny rozkladné síly v Československu, československé jádro se rozpadne a bude možná ohrožena i soudržnost státu; a tato země, která (…) nemůže zůstat osamocená, by mohla být osudně odsouzena k tomu, aby se, chce-li přežít, vrhla do náruče germanismu, z které ji vyprostilo spojenecké vítězství.“ str.534 - Připomněl Švehlovi, že mu už v červenci 1924 v Karlových Varech navrhl, aby se stal jeho prvním nástupcem, než se prezidentské funkce ujme jeho skutečný kandidát Beneš. Opět žádal, aby se Švehla rozhodl, protože všechno se musí hned připravovat, aby nenastaly zbytečné spory a boje. Masaryk Švehlu nabádal, aby na novou situaci připravil především svou stranu, kterou by jako prezident už nemohl vést. Švehla se této možnosti téměř zalekl a řekl, že bez něho v čele „by se agrární strana rozpadla“. Navrhoval jiné řešení: má vnitřní víru,“ že Masaryk bude po celých dalších sedm let prezidentem a souhrnná doba jeho prezidentství a zahraniční osvobozovací akce bude pak „celkem, epochou, programem“; potom už může být prezidentem nepolitik, třeba prezident Akademie věd nebo podobná osobnost. O Benešovi jako druhém prezidentovi Švehla nemluvil, ale řekl Masarykovi, že Beneš nemůže zároveň vést politickou stranu a být ministrem zahraničních věcí. Měl by se rozhodnout a měl by, jak Švehla naznačoval, dát přednost funkci ministra před vedením strany, protože „vnitřní politika mu nesvědčí“. Z rozhovoru, jak to zaznamenal Masaryk, bylo patrné, že Švehla nepovažuje Benešovy výlety do domácí politiky za šťastné a že ho tím diskvalifikuje i pro úřad prezidenta(Švehla viděl v tomto případě Beneše realističtěji než Masaryk). To pro Masaryka nemohlo být přijatelné. V otázce nástupce Beneš byl a zůstal jeho favoritem. Brzo po prezidentské volbě uskutečnila Švehlova vláda dvě důležitá opatření: 14.června 1927 byl v parlamentu odhlasován zákon o daňové reformě a přesně měsíc nato schválila parlamentní většina správní reformu, která ukončila experiment s župním zřízením a obnovila v Československu administrativní zásadu historických zemí. str.535 – Župy zákonně stanovené v roce 1920, ale zavedené jen na Slovensku, byly zrušeny, zrušeno bylo i ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska a základními správními jednotkami se staly čtyři země, které jako by obnovily svou dávnou historickou individualitu: Čechy, Morava se Slezskem, Slovensko a Podkarpatská Rus. Jestliže ustavení slovenské země mohlo mít mezi Slováky dobrou odezvu, sloučení Moravy a Slezska v jednu zemi rozhořčilo mnoho Němců. Administrativně oddělená, slezská země by byla jedinou z velkých správních jednotek, v níž by pětačtyřicet procent Němců mělo pluralitu vedle čtyřiceti procent Čechů a patnácti procent Poláků a teoreticky by zde byla možná i německo polská většina proti Čechům. Německé občanské strany se zachovaly, s nepochybným sebezapřením, koaliční solidaritu a hlasovaly pro správní reformu; výjimkou byli dva poslanci německého Svazu zemědělců, Josef Mayer a Georg Hanreich, kteří na znamení protestu hlasovali proti vládě. Kupodivu šlo o poslance, kteří nezastupovali Slezsko. str.537 – V době krize kolem Švehlova vážného onemocnění podporovali Masaryka zejména reprezentanti německých aktivistických stran a někteří z nich byli s prezidentem solidárnější než mnozí čeští a slovenští politikové. str.547 – Otevřeně hlásala německá vláda pouze nutnost změnit územní uspořádání v gdaňském koridoru a v Horním Slezsku. Vůči Československu nikdy nevznášela územní nároky, ale ani nikdy neschválila existující hranici. Veřejně podporovala stížnosti, že německá menšina v Polsku je vystavena různým represím, ve věci německé menšiny v Československu si počínala diskrétněji, ale nemlčela. str.560 – Hitlerovi volební debakl paradoxním způsobem prospěl. Prohloubilo se přezírání, s nímž ho předčasně odsuzoval do politického propadliště republikánský establishment, sám stojící na kraji propasti. Pruská zemská vláda, uchlácholená domnělou bezvýznamností nacistické strany, zrušila zákaz, který Hitlerovi zabraňoval mluvit na veřejných schůzích. Šestnáctého listopadu 1928 vystoupil Hitler poprvé v berlínském Sportovním paláci. Odehrálo se později často opakované divadlo divoké gestikulace a hrdelních výkřiků na řečnickém pódiu a davového transu mezi posluchači. Hitlerův katalog banalit a šovinistických předsudků, přednášený v nastudované póze vizionáře, byl odměněn vášnivým a hlučným souhlasem publika, připraveného podlehnout novému a mocnému svodu. str.564 – Revoluční křídlo NSDAP opovrhovalo kapitalistickými boháči a reakčními industrialisty, ale Hitler, větší oportunista(člověk přizpůsobující své smýšlení a jednání podle očekávaných výhod, stoupenec oportunismu) než revolucionář, se k nim ochotně připojil. V agitaci za referendum proti novému reparačnímu plánu a za návrh „zákona proti zotročení německého lidu“ na sebe brzo upoutal pozornost jako nehlučnější a nejslyšitelnější hlasatel německého odporu. Jeho popularita znova vzrostla. Měl zajištěnou publicitu v Hugenbergově nacionalistickém tisku a vystupoval jako rovnocenný partner lidí s vlivem a mocí v hospodářství a v politice. Na dosah ruky měl vydatné finanční zdroje. str.566 – Brian vysvětloval svůj další postup v době, kdy, jak se domníval, byly vyřešeny téměř všechny problémy způsobené válkou. O nové cestě, která se otevírá francouzské politice, řekl: „V demokracii je vždycky třeba posilovat sklony lidí k mystice. Je třeba živit jejich představivost. str.569 – Několik týdnů po Hitlerově demonstraci síly na sjezdu NSDAP v Norimberku se Masaryk zúčastnil velkých vojenských manévrů u Kroměříže a krátce po nich, 31.srpna, řekl v projevu v Brně: „Světová válka nás poučila, že války budoucí – nedej Bůh – nebudou válkami, jako bývaly v době staré, nýbrž budou to války celých států a celých národů. (…) Humanita je náš program národní. (…) Pravda, my jsme neměli jenom Chelčického, ale měli jsme také Žižku. Já jsem nikdy nehlásal, že h u m a n i s m u s  je bačkorářství. Já nehlásám, že jen já mám být humanitní, ale také druzí musí být humanitní, a kdo nechce být, tož jej tomu naučíme. Tu a tam se s tím národním programem děly všelijaké filosofie. Jako bychom hlásali, že lidé mají být neteční. (…) Já vám tady slavnostně prohlašuji, že nikdy nikoho nenapadneme. (…) Nemám právo jako člověk druhého napadat, ale když jsem napaden, tož se nedám, budu se bránit železem. 570 – Masaryk se nevzdával naděje, že mír potrvá, dokonce prohlašoval, že potrvá ještě dlouho, ale znovu zdůrazňoval povinnost obrany. Řekl německému žurnalistovi: „Musíme zbrojit, poněvadž zbrojí ostatní. Ale nenapadneme nikoho. O právu na sebeobranu jsem měl jednou rozmluvu s Tolstým. Moje stanovisko je: Když mne někdo napadne a jeden z nás musí zemřít, pak je spravedlivé, aby zemřel on. Tolstoj to nechtěl uznat. Věřil, že nebrání-li se napadený, ochromí to rámě útočníkovo. Tomu nevěřím. (…) 571 – Napadat člověk člověka nemůže být pěkné. Ale pěkné je bránit se, když život je v sázce. Ale o tom se nežvaní, to se dělá. str.593 – Jako prosba a zároveň i obžaloba zní dramatický dopis, který Alice zaslala Masarykovi 26.července 1921: „Mám o Tebe velikou starost. Vidím, jak trpíš maminou nemocí. Nemůžeš v ni uvěřit, poněvadž víš, že je bezvýznamná proti kráse maminy ušlechtilosti. A zas nesetkáváš se s její duší, v aktivnosti její a síle – cítíš se osamocen. (…) Tvoje dílo, celý Tvůj život vede k určitým důsledkům a buď budeš šťastný – když je samozřejmě a pokorně přijmeš; anebo nešťastný – když myslíš, že jest jim možno ujít. Vše je prosté a krásné – Tvůj život. Ty ale zmaháš v sobě odpor k lidem a tím zmáháním se vyčerpáváš a pro ten odpor Ti ujde tolik lásky; a láska V Tvém srdci je zatarasena a ač je v něm takový bohatý zdroj, neprýští na venek a neodnáší jednu obtíž za druhou. (…) str.605 – V Československé republikánské straně bylo proti Benešovi jako budoucímu druhému prezidentovi mnoho výhrad(samozřejmě Češi jsou velcí kritici – vždycky na každém najdou něco špatného), němečtí agrárníci v něm naopak spatřovali nejlepšího Masarykova nástupce. Spina počítal s tím, že v příštích letech bude Beneš ministerským předsedou, a mluvil o „masarykovské tradici“, podle níž „vedení státu má být pokud možno nejdéle v rukou několika osob, které zůstávají dlouho ve své funkci“. To je, jak se Spina vyjádřil, „geniální Masarykova koncepce“ a „tím se dá vysvětlit, proč Československo je nejkonzolidovanějším středoevropským státem“. Spina byl přesvědčen, že po Švehlově odchodu není v republice kromě Beneše jiný státník vést stát. Beneše podle Spiny mohou vítat především Němci, protože jen Beneš „je s to, aby přivedl k řešení národnostní otázku“. str.608 – Na pátém sjezdu vyhlásil třiatřicetiletý Gottwald jako hlavní řečník extremistickou politiku trvalé konfrontace s oportunisty, trockisty, likvidátory)za které označoval odpůrce přísně bolševického kurzu) a sociálfašisty(jak nazýval sociální demokraty). Sjezd zvolil Gottwalda novým generálním tajemníkem a do politbyra dosadil vedle Gottwalda a Zápotockého osm dalších stoupenců krajně levicového směru. Gottwaldův zásah, provedený z vůle Moskvy, vypudil ze strany některé dřívější vysoké funkcionáře a vyvolal tříbení, které stranu připravilo o nezávislejší a přemýšlivější živly. Stranu opustila velká část členů tzv. Rudých odborů a proti novém vedení se postavilo dvacet šest komunistických poslanců a senátorů v čele s Jílkem a Bolenem; byli za to vyloučeni ze strany. Na protest proti násilné bolševizaci odešla ze strany skupina sedmi spisovatelů: Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová, , S.K.Neumann, Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert a Vladislav Vančura. Strana ztratila tisíce přívrženců a počet členů se po pátém sjezdu zmenšil asi na dvacetinu počtu při vzniku strany. Definitivně byla poražena Švehlova koncepce otevřené reformní socialistické strany; nahradila ji tuhá kázeň uzavřené, totalitní společnosti, v níž jsou projevy nesouhlasu okamžitě potlačeny a která nese znaky sekty(tak tohle nás komunisté ve škole neučili). str.614 – Na lednové konferenci v Haagu(1930) se mezi německými delegáty objevil nový muž, ministr zahraničních věcí J u l i u s  C u r t i u s, který v říjnu 1929 nastoupil do funkce po zemřelém Stresemanovi. Byl popsán jako „malý advokát, malý puntičkářský a korektní člověk, ani hloupý, ani inteligentní(kategorie robot(?)). Ačkoli se prohlašoval za vykonavatele Stresemanovi závěti, byl připraven vést německou zahraniční politiku od požadavků v podmínkách dorozumění k požadavkům i za cenu ostré konfrontace(vypadá to, že Hitler byl kozel mezi kozly, vyčníval mezi nimi největšími rohy, ale rozhodně to nebyli nějací němečtí průmyslníci, kteří by ho stavěli do popředí, jak to bylo uvedeno na webových stránkách o Petru Chobotovi, a jak nám to vykládali komunisté ve škole, aby ukázali, jak zlí ti kapitalisté byli). str.616 - R e i ch s w e h r se tajně modernizoval a organizoval výcvik se zakázanými druhy zbraní ve spolupráci se Sovětským svazem, stav vojska se zvyšoval nad předepsaný počet, zrušený generální štáb fungoval pod nenápadným názvem truppenamt jako složka armádního ministerstva. Nikdy se nepodařilo provést základní reformu, kterou mělo být podřízení armády parlamentním vládám. str.617 - H i n d e n b u r g o v ý m cílem, s nímž se Brüning ztotožňoval, bylo vychýlit politickou základnu Německa směrem doprava a získat pro vládní spolupráci takzvanou „nacionální opozici“, tedy nejen německé nacionály pod vedením Hugenberga, ale i nacionální socialisty s vůdcem Hitlerem. Tento posun předpokládal zmírnění divokého šovinismu krajní pravice a její začlenění do širšího proudu konzervativní a nacionální politiky. str.621 – Beneš musel také uznat, že v Evropě, která měla postupovat k jednotě, se vytváří nová polarizace: „Všude se tvoří bloky levé a pravé, všude se projevuje boj o demokracii a diktaturu, všude se ukazuje ten ohromný mravní problém poválečného člověka, který nám válka a revoluce vyvolala: jak přivést politické a mravní názory poválečného člověka opět do rovnováhy(jako dnes? – duchové řádí? – jedině náboženská obroda může přinést uklidnění a odpuštění – útlak vyvolává zlé emoce), jak získat opět vedení v životě veřejném zdravému rozumu proti vášni a nenávisti.“ str.623 – Patřilo ke zvláštnostem československé politiky, že prezident, ministr zahraničních věcí, první premiér republiky a významný spisovatel vynaložili mnoho času a energie na spory, jejichž náměty svou nečasovostí ztrácely důležitost v době počínajícího velkého zvratu v osudu Československa a celé Evropy. Prohlubovala se hospodářská krize, mizela soudržnost a síla Spojenců, v těsném sousedství slábla demokracie a sílil totalitní nápor proti současnému stavu věcí, přítomné nejistoty ohlašovaly budoucí nebezpečí – ale v Československu se diskutéři na nejvyšší úrovni obraceli převážně k minulosti a vytýkali si včerejší a předvčerejší chyby. str.624 – Nedá se popřít, že následující fázi sporu, která měla ráz nepříliš užitečného osobního polemického zápolení, inspiroval Masaryk. str.625 – Šestapadesátiletý pospíšil byl od roku 1926 guvernérem Národní banky, pětašedesátiletý Schauer, známý pražský advokát a před válkou mladočeský poslanec zemského sněmu, byl členem právní rady předsednictva vlády. Oficiální zprávu o jejich úloze v řešení sporu uveřejnila 7.května 1929 Československá tisková kancelář. Jejich posudek byl zveřejněn přesně za deset měsíců. Historie tohoto smírčího řízení, které nic neusmířilo, je historií tisíců slov a stovek archů popsaného papíru. str.631 – Byl přesvědčen(spisovatel Dyk), že „Němci nevzdali se a podle své povahy nemohou se vzdáti touhy ovládnout tak či onak střední Evropu, a tudíž i území Československé republiky“, a předpokládal, „že i nadále bude střední Evropa dějištěm zápasu expanze německé, politické, hospodářské i kulturní, vůči níž budeme musiti bránit svou národní osobitost“. A varoval: „Nebudeme-li v tomto zápase dosti silní a zdatní – duchovně, hmotně, početně – hrozí nám i v Československu pohroma.“ str.632 – Masarykova replika byla datována 12.srpna v Topoľčiankách. Masaryk v ní zaznamenal, že místo „kamarily“ mluvil Dyk ve svém dopise o „informátorech“, ale znova proti tomu protestoval(proč? Každý člověk přece má informátory, natož prezident. Tady se oba dohadovali o samozřejmosti. Ale čeština už je takový jazyk – svojí přesností jazyka svádí k malicherným diskuzím): „Neměl jsem jich(informátorů) nikdy a nemám – o rozhodujícím postupu politickém, doma a v cizině, radívám se s odpovědnými ministry, vůdci a činiteli stran – koho, prosím, jsem opomenul? Kdo jsou ti informátoři? Moje kancelář je úřadem čistě administrativním.“ str.637 – V Německu posílila hospodářská krize odpor k výmarské demokracii, obviňované jako nefunkční a protinárodní, a pomohla vytvořit podmínky pro vítězství stoupenců Adolfa Hitlera. V Československu se značně zpomalil chod ekonomiky a miliony lidí trpěly chudobou a bídou, ale demokratický organismus státu vcelku obstál. Fašismus se nevzchopil, levicový extrém nevyšel z krize silnější; komunistické straně nepřibyly hlasy. Tragédií byla však radikalizace německého obyvatelstva, které se octlo v magnetickém poli říšského nacismu. str.641 – Nová komunistická garnitura vtáhla do parlamentu se zpěvem Internacionály, a když Udržal předčítal vládní prohlášení, zorganizovala hlučné výtržnosti. Komunističtí poslanci bušili pěstmi do pultů lavic, házeli výbušné kuličky, pískali na píšťalky a vrhali do ministerských lavic parlamentní tiskoviny(to si tedy ti komunisté dovolovali hodně, to tam v parlamentu neměli žádnou pořádkovou službu? Já bych je nechal pro výtržnosti vyvést ven). Jejich nový vůdce Klement Gottwald se 21.prosince 1929 v prvním projevu v poslanecké sněmovně zřekl demokratického státu a sliboval, že ho bude komunistická strana rozvracet. „Nedáme vám ani chvíli pokoj, abyste mohli v klidu strávit to, co jste vydřeli z proletariátu.(…) A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků chodíme do Moskvy učit, jak vám zakroutit krk(Až takhle se komunikovalo za 1Republiky v českém jazyku? Nebyl náhodou důvod z takové řeči, podat návrh na zákaz komunistické strany?). A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ str.642 – Masarykův osobní tajemník Antonín Schenk zaznamenal(viz zajímavá kniha „Proč se neřekne pravda?“ od jeho vnučky Jindřišky Smetanové): „O četnických výstřelech do bezbranných lidí se dozvěděl Masaryk vždycky, až bylo po všem(a jsme u toho, kolikrát už jsem slyšel, že Masaryk dal, v době krize za 1.Republiky, střílet do dělníků. Naši lidé mají obdivuhodnou schopnost svalit všechny nepravosti na jednoho člověka – jako by vůbec netušili, že i prezident má pouze 24 hodin času jako oni). Stejně jako všichni ostatní byl touto událostí otřesen a pobouřen. Proto okamžitě zareagoval jediným možným způsobem. Požádal důrazně o vysvětlení ministra vnitra.(…) Po duchcovských událostech 4.února 1931 zavolal T.G.M. ministra vnitra dr.Slávika ještě ve večerních hodinách. A 27.listopadu téhož roku jej po krveprolití u Dolní Lipové přizval k dlouhému rozhovoru, jemuž jsem sice nemohl být přítomen, ale tolik vím, že prezident ostře odsoudil takovou praxi a žádal opatření, která by podobným událostem zamezila.“ str.653 – Volební soud, v němž zasedali zástupci politických stran, mohl rozhodnout, že poslanec ztratil mandát, jestliže se proti své straně postavil „z důvodů nízkých a nečestných“. Jako nízký a nečestný však přísedící volebního soudu obvykle hodnotili i v podstatě počestný fakt, že poslanec své straně oponoval podle svého upřímného přesvědčení. str.663 – O tom, že se svět vydá na cestu k nové velké katastrofě, se rozhodlo v letech 1930-1932. Osudné byly tyto události: Společnost národů se marně pokoušela vyřešit jeden ze svých hlavních úkolů, otázku odzbrojení, a začalo být zřejmé, že státy, které chtějí mít velké armády, budou bez zábran a bez ostychu zbrojit. Japonsko zahájilo vojenskou akci v severovýchodní Číně, ale Společnost národů neměla ani fyzickou sílu, ani morální autoritu, aby překazila tuto první velkou agresi v době mezi válkami. Přišla drtivá hospodářská krize a postihla národy, které se ještě beznadějně potýkaly s hospodářskými následky světové války; reparace zmizely z mezinárodní agendy jen proto, že se přestaly platit, ne proto, že státy došly k přijatelné univerzální dohodě o úhradě válečných škod a o splácení válečných dluhů. str.669 – „… Jak mi bylo věrohodně sděleno(to řekl německý vyslanec Koch 8.4.1931), Beneš prý před několika dny v důvěrném kroužku řekl, že Československo bude německo-rakouským plánům vzdorovat, 'až do sebezničení'.“ Vyslanec Koch měl pravdu: Beneš neustoupil, byl naopak předním účastníkem diplomatické ofenzivy proti německo-rakouské celní unii. V dalším projevu v pražském parlamentu 23.dubna shrnul výsledky své aktivity za poslední týdny. Konstatoval, že se stanovisko československé vlády shoduje se stanoviskem francouzské vlády a vlád obou malodohodových států a že „na téže linii“ je také Polsko. str.672 – Po označení za agresora mohly být proti Japonsku vyhlášeny sankce, ale to se nestalo. Nestalo se to zřejmě proto, že Společnosti národů chyběl nástroj, který by její morální soudy podepřel silou. Z toho všeho vyplývá, že morální autorita si má opatřovat mocenské prostředky a má je nasazovat, jestliže je přesvědčena, že má pravdu, a jestliže má vůli zvítězit. str.674 – Za dva týdny ukázali svou sílu uchazeči o nástupnictví po výmarské demokracii. Partneři „nacionální opozice“, která se sdružila v boji proti Youngovu plánu – předák německých nacionalistů Hugenberg, předseda organizace válečných vysloužilců Seldte a vůdce nacistů Hitler – uspořádali v neděli 11.října 1931 v Bad Harzburgu velké shromáždění svých stoupenců. Hitler zde však už odmítl přijmout roli pouhého člena triumvirátu a vystupoval jako veličina sama o sobě. Nezúčastnil se společného oběda s nacionalistickými kolegy, vykonal pouze přehlídku svých úderníků a odešel před nástupem veteránů ze spolku Stahlhelm. Příští neděli demonstroval svou vlastní sílu. Inscenoval v Braunschweigu dosud největší militaristickou parádu nacistické strany, na které mu holdovalo jako svému vůdci víc než 100 000 příslušníků údernických oddílů SA a SS. Doporučovalo se také být opatrný v rozhovorech s novináři a dbát, aby rozhovory byly správně citovány. Masaryk, ačkoli by vybaven talentem politického taktu, někdy opomíjel pravidla diplomatické hry – a byly z toho problémy. str.677 – Kamil Krofta řekl o Masarykově rozhovoru s Newmanem francouzskému vyslanci Charles-Rouxovi: „Vy víte, jakou mám úctu k prezidentovi. Ale jsou situace, kdy nás uvádí do rozpaků. Říká, co si myslí.“ Říkat, co si člověk myslí, není absolutní příkaz a i mlčení má své přednosti(ano, jde o ten Boží čas). Masaryk, jak Krofta připustil, udělal v tomto případě chybu, když řekl, co si myslí. Dnes, kdy staré ohledy už dávno ztratily svůj význam, lze ocenit i dobrou stránku této chyby. str.682 – Spekulace o NSDAP jako o poddajném partnerovi v pravicové vládě sice po volbách pokračovaly, ale už jen jako přání konzervativních pravicových snílků. Hitler okamžitě vznesl nárok na funkci kancléře. A nacisté se nevzdali násilí jako politického prostředku. Ale vláda, které Hitler v srpnu 1932 sliboval boj v zájmu vrahů, byla připravena s nacistickým vůdcem opatrně a ohleduplně jednat(Mně to připadá jako kdyby v tom Německu byli všichni hypnotizovaní nějakým zlým duchem, protože jednat mírně s Hitlerem byla hloupost). str.688 – B r i a n d odejel do svého venkovského sídla ve vesnici Cocherel v Normandii, kde ho francouzská žurnalistka zastihla těžce nemocného a sedícího s přivřenými víčky u krbu z růžových cihel. Brian, který mluvil s námahou, jí řekl: „Udělal jsem chybu, měl jsem být rybářem nebo rolníkem, protože tak bych byl aspoň svobodný. Ale přesto nemám strach o svou evropskou politiku. To, co se dnes děje, jsou pohyby přílivu a odlivu jako v moři, jsou nevyhnutelné. A přece se obávám, že nám uniká politická iniciativa a že by evropskou unii mohla jednoho dne uskutečnit německá armáda. str.689 – Vídeňský vydavatel potom zaznamenal Masarykovo mínění o německém nacismu: „Zvláště ostře se prezident vyslovuje proti hitlerismu. Říká, že nikdo nemůže říci, co tito lidé vlastně chtějí; žádné Židy, žádné Francouze, žádné Poláky, žádné Čechoslováky … Připadá mi to, jako kdyby se zde někdo vysvlékl do naha; za ním by se také asi sbíhali lidé. V hitlerismu je nejdůležitější hlavně žluč a zloba lidí, kteří se cítí odstrčeni. I my jsme měli takové jevy, i když zdaleka ne v takových rozměrech! Dr.Masaryk je toho názoru, že po prohrané válce se má (poražený) chovat tak, jak se chovala Francie po roce 1870.“ str.690 – Ve svých pamětech Noël napsal, že Masaryk už šest měsíců před nástupem Hitlera jasně viděl, jak nebezpečná je pro Evropu „nová forma pangermanismu“. Do Paříže sděloval ve zprávě o první audienci, že mu Masaryk předpověděl: Němci se obrátí na východ a Československo bude jejich první překážkou. str.695 – Třicátého dubna 1932 cestoval s Benešem vlkem ze Švýcarska do Prahy John Crane, syn Masarykova mecenáše (tady je smutné, že mecenášem Masarykovým byl cizinec, je smutné, že Masaryk byl na Karlově Univerzitě jmenován tzv. mimořádným profesorem a 12 let měl pouze učitelský plat než mu konečně bylo uděleno řádné profesorské místo. Projevuje se tady česká povaha, že Češi „sedí „ na penězích a nedokáží reagovat na mimořádný historický čas a mimořádnou osobnost ve svých řadách) a bratr prvního amerického vyslance v Československu, smluvní úředník pražského ministerstva zahraničních věcí. Na úseku trati mezi Neuchâtelem a Basilejí měli dvouhodinový rozhovor, jehož hlavní body si John Crane zaznamenal. Beneš mu otevřeně řekl, že jednání o odzbrojení je „nejhorší konference, jaké se kdy zúčastnil“. Crane označil za „tragickou věc“, že se v Ženevě všichni naučili „manipulovat Společnost národů pro své sobecké cíle“. Beneš souhlasil, dodal, že toto zneužívání začalo v roce 1927, a za největšího provinilce prohlásil Stresemanna(Němce). Crane si zapsal Benešova slova“ „Německo provádí v ženevě prestižní politiku a ostatní následují.(…) Po prvním setkání s ním(Stresemannem) jsem varoval prezidenta a také Brianda, že je nebezpečnější než nacionalisté v Berlíně.“ K tomu si Crane poznamenal: „V mnoha rozmluvách, které jsem měl s Benešem, jsem ho nikdy neslyšel mluvit tak silně proti Stresemannovi.“ Když se hovořilo o situaci v Německu, oba se shodli, že „Hitler by měl být rychle přijat do vlády“ a že „nemá smysl pokračovat v mezinárodní diskuzi, dokud je Hitler mimo vládní moc“. O Hitlerově roli v německé politice a o budoucnosti Evropy Beneš podle Craneova záznamu řekl: „Hitlerův příchod(k moci) neodvrátí finanční a hospodářské zhroucení Německa. To přijde potom. Skutečné obtíže teprve začínají. Fakt je, že teprve nyní Evropa vstupuje do opravdového válečného období. Období umělé prosperity, které přichází po každé válce, definitivně pominulo. Současné období bude pravděpodobně trvat po dobu jedné generace(? – tak dlouho?). Bude poznamenáno mravním rozkladem zvláště v Německu. Budeme procházet jednou katastrofou za druhou, ale přežijeme(se zmrzačenou duší).“ Z rozhovoru, jak ho zaznamenal John Crane, vysvítá, že Beneš v dubnu 1932 rezignovaně přijímal Hitlerův vzestup jako hotovou skutečnost, které se Společnost národů nepostaví na odpor, že neodloží své naděje, ale přesunoval je z dneška do budoucnosti a začal je nahrazovat dlouhodobým optimismem. Domyšleno do důsledků znamenalo to smířit se s obětováním současné generace. str.699 – Prvního prosince 1930 charakterizoval Koch(německý vyslanec v Praze) československou zahraniční politiku, jak ji koncipovali a prováděli Masaryk s Benešem, jako ostře protiněmeckou zvláště v otázce odzbrojení. Hlásil do Berlína, že se Československo „jako militaristický stát a trabant Francie“ staví v této otázce k německému postoji „přímo s nepřátelským výsměchem“. Tvrdil, že „zdejší vláda, respektive veřejnost neochvějně setrvává na francouzské, tj. protiněmecké orientaci“ a že Německo musí „ i nadále počítat s tím, že Československo stojí ve všech rozhodujících politických otázkách v táboře nepřítele“. str.700 – Z celkového ladění projevu Addison vyrozuměl, že Beneš chtě tentokrát hlavně říci, že „situace je zlá a Evropa se sune dolů po kluzké cestě, na jejímž konci je válka“. str.701 – Za klíč k budoucnosti označil Krofta Německo, kde se rozhodně prosadily jensko-nacistické síly, které si zřejmě udrží svou převahu. Ať už se říšští kancléři jmenují Brüning, Papen nebo Hitler, zahraničně politická linie Německa, jak ji Krofta interpretoval, zůstane stejná: Německu jde o změnu statutu quo, vytvořeného mírovými smlouvami. Německo chce obnovit své staré světové postavení a postupuje krok za krokem: včera bojovalo o vyklizení Porýní a o reparace, dnes je na pořadu otázka odzbrojení, zítra to nepochybně bude polský koridor, Horní Slezsko, otázka Sárska, kolonie a anšlus. Naproti tomu stojí státy, které hájí s t a t u s  q u o, před otázkou, zdali a jak dalece mají ještě Německu ustupovat. Podle Kochovy zprávy Krofta řekl, že by vlastně nemusely být námitky proti tomu, aby se Německu vyhovělo ještě v té nebo oné otázce, ale Německo nebude nikdy spokojeno a každý ústupek vyvolá nové požadavky. Tento vývoj věcí musí téměř nevyhnutelně vést k válce(komunisté nás ve škole učili, že zlí kapitalisté chtěli vydělávat na výrobě zbraní, tak podporovali Hitlera a jeho politiku, a že jimi vlastně byl dosazen). str.702 – Devětadvacátého února 1932 provedla republika rpvní obranné opatření proti šíření nacismu: zakázala organizaci Volksport. Zákaz byl odůvodněn tím, že Volksport byl organizován vojensky podle vzoru nacistických úderných skupin v sousedním státě a že je třeba zabránit, aby se Volksport dále rozvíjel jako velezrádné hnutí. V březnu byl v Československu zakázán také oficielní odznak Volksportu hákový kříž, symbol politické strany v Německu. Legitimní zákroky demokratické vlády proti nacistům vykládal Koch berlínskému zahraničnímu úřadu jako „novou vlnu nacionalistického štvaní“ a jako opatření namířená nejen proti nacionálním socialistům, ale „zcela všeobecně proti zdejšímu němectví a jeho organizacím“. str.704 – Ačkoli si to současníci jen nejasně uvědomovali, znamenaly události roku 1933 definitivní zlom v osudu Československa, Evropy a nakonec i světa. str.705 – Šestého února vymohl Hitler rozpuštění říšského sněmu a na 3.března vypsal nové volby. Zvláštní nařízení „k ochraně německého národa“, vydané jako opatření proti komunistickým pokusům o generální stávku, umožňovalo omezovat činnost politických protivníků a naopak tolerovat nebo povzbuzovat teror nacistických úderníků. Jako pomocná policie bylo v předvolebním údobí nasazeno 50 000 členů sborů SA a SS(názor, který jsem získal po rozhovorech se Šamanem I., že Hitlerova geniální vnímavost mu umožnila vcítit se do povahy německého národa a ovlivnit mysl německých žen, mu vyhrála v Německu volby opravuji – dnes jsem názoru, že v Německu byla situace podobná jako u nás v Československu za komunistů tím, že se lidé báli nezvolit Hitlera. Ti SA a SS-mani vyvolali v lidech mnoho strachu). str.712 – Z Levoče zaslalo předsednictvo veřejné manifestace Masarykovi tento telegram: „Vážený pane prezidente, spišská Slovač zasílá vám u příležitosti své manifestace proti revizi hranic našeho milovaného státu konané v Levoči 11.června 1933 upřímný hold a prosí Vás, abyste ani Vy nedovolil nikomu sáhnout kradmou rukou na nedotknutelné území našeho státu, za který naši předkové hrdinsky umírali a i my jsme a budeme ochotni v každé době své životy v případě potřeby položit.“ Od předsednictva manifestačního shromáždění v Komárně dostal Masaryk tento telegram: „Účastníci velkého manifestačního protestu proti revizi hranic v Komárně s hlubokou úctou zasílají Vám, pane prezidente, svůj oddaný hold se slibem, že své hraničářské povinnosti vždy budeme věrně konat, jak nám to naše vlastenecké svědomí káže.“ str.713 – Parlamentní většina dala vládě zmocnění vydávat vládní nařízení o opatřeních, která by za normálních okolností musela být schválena Národním shromážděním. Od nynějška moha vláda bez dotazování parlamentu upravovat celní sazebník, vydávat směrnice pro úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, v živnostenském podnikání a v zemědělství a činit opatření pro zachování rovnováhy a hospodářství státu a ve státních podnicích. Platnost zákona o mimořádné nařizovací moci měla původně vypršet v listopadu 1933, ale byla třikrát prodloužena, naposledy do konce června 1937. str.715 – Prezident dlouho nechtěl věřit, že změna vládního systému v Německu znamená počátek rozvratu meziválečné Evropy, ale všechno své podezření a všechnu svou skepsi namířil k Hitlerovi. Už na jaře 1932, když nacistický vůdce získal ve volbách víc jak třetinu hlasů, si dal přinést desítky fotografií Adolfa Hitlera a snažil se něco vyčíst z jeho tváře. Seděl u vysokých bílých kamen v pracovní části ložnice, díval se na rozložené snímky a řekl své archivářce: „Podívejte se na ně. Já jsem si je schválně objednal. Je to Normand, nic konstruktivního neudělá, ale může Evropu hodit o sto let zpátky.“ Moje poznámka: tady se Masaryk realista – muž těla, pokoušel o něco na co schopnosti neměl. Tohle měl přenechat jiným – „kouzelníkům.“ str.716 – Masaryk: „Naprosto ne. Ale mám-li pravdu, demokracie přijde, protože nakonec musí přijít. Lidské bytosti se jí nakonec budou dožadovat(ale nesměly by být tak přežrané jako je tomu dnes). Je to jejich nejhlubší přání.“ Korespondent: „Jak se to dá dosáhnout co nejdříve?“ Masaryk: “Jednejte podle svého přesvědčení. Nemluvte jen o politice, žijte ji. Říkejte pravdu a nekraďte. A především nebojte se zemřít.“ str.717 - „Odmítám klidně čekat v křesle, když mne vetřelec přichází podřezat.“ Hledejte však ve světové literatuře knihu, která by i jenom v náznaku pověděla, před čím lidstvo stálo v létě 1937, když Masarykův život spěl rychle ke konci. str.718 – A byl další problém, jehož skutečný rozsah pražská vláda neznala. němečtí nacisté začali tajně financovat své přívržence v Československu. Před koncem roku 1932 dostal prezident zprávu z parlamentního zákulisí. Kancléři Šámalovi sdělil parlamentní zpravodaj ministra Beneše Jan Jíra informaci od Adama Fahrnera, dřívějšího člena DNSAP, který se rozešel s nacionalistickými radikály. Fahrner, narozený v Chebu v roce 1873, byl od roku 1901 poslanec vídeňské říšské rady za Německou dělnickou stranu v Čechách, která se v Československé republice přeměnila na Německou nacionalistickou dělnickou stranu. V pražském Národním shromáždění byl Fahrner od roku 1920 senátorem a byl také předsedou senátorského klubu a šéfem odborů DNSAP. Ve volbách v roce 1925 byl znova zvolen do senátu, ale v březnu 1929 z DNSAP vystoupil na protest proti jejímu šovinistickému kurzu, který se odchýlil od principů staré německé dělnické strany a napodoboval politiku Hitlera a Mussoliniho. Dvanáctého prosince 1932 vzkazoval Fahrner do prezidentské kanceláře, že němečtí agrárníci, kteří intervenovali proti vydání poslanců, „ve svém srdci s vydáním souhlasí“, počítají s ním a nemají proti němu námitky. Fahrner se přimlouval za ukončení průtahů v imunitním výboru a ujišťoval, že vyhoví-li parlament požadavku soudu, budou posíleny německé aktivistické strany(státotvorné) – jednalo se o 7 poslanců, kteří měli být souzeni za fašistickou činnost. str.721 – Prezidentova archivářka zaznamenala v Lánech 1.dubna: „Paní doktorka(Aleci Masaryková) mi včera říkala, že tentokrát se i ministr Beneš vrátil ze Ženevy tak pesimistický a unavený, že připouští i možnost války.“ str.725 – Krofta Kochovi nastínil i katastrofální vizi, kterou vyvolává nová německá politika: „V Československu je jakýsi nejasný pocit, že dříve či později dojde v Německu k mohutnému výbuchu směrem navenek a že první účinek tohoto výbuchu se strašným způsobem projeví proti Československu.“ str.726 – Osmadvacátého září 1933 odsoudil poslanec Rudolf Jung na sjezdu DNSAP v Podmoklech „sobectví“ politických stran a konstatoval, že plán Sudetoněmecké lidové fronty neuspěl. Třetího října Jung oznámil, že se strana nacionálních socialistů dobrovolně rozpouští. Den nato vydala pražská vláda úřední zákaz činnosti DNSAP a Německé nacionální strany. Hans Krebs, Masarykův osobní protivník, uprchl do Německa. Ale mezitím se vynořila nová variace sudetoněmeckého všenárodního hnutí. Třicátého září vydal Konrád Henlein provolání k německým občanům, aby vytvořili Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu(Sudetendeutche Heimatfront, SHF). str.728 – Po odchodu z odzbrojovací konference opustilo Německo 19.října i Společnost národů. Oba kroky Hitler vysvětloval jako důsledek křivdy, které se mezinárodní společenství dopustilo tím, že nepřiznalo Německu vojenskou rovnoprávnost a že s Německem jednalo jako s národem druhé třídy. Hitler si dal obě rozhodnutí potvrdit 12.listopadu plebiscitem, který se konal současně s volbami do říšského sněmu, v nichž mohli být po zákazu všech ostatních stran zvoleni jen nacističtí poslanci(to samozřejmě potom nebyl oblém pro Hitlera vyhrát volby – takže ne ženy a geniální vnímavost?). V plebiscitu i ve volbách byl Hitlerův postup podle úřední zprávy schválen dvaadevadesáti procenty hlasů. Hitlerovi se otevřely dveře k dobrodružné mezinárodní politice a měl říšský sněm, o němž si byl jist, že bude souhlasit s každým jeho návrhem. V porovnání s poměry v Německu, kde jedná strana už neměla konkurenty a mohla volně rozvíjet politický teror, měla represivní opatření v Československu, odůvodněná zvýšeným ohrožením demokratického zřízení, stále ještě povahu přípustných aktů parlamentní vlády, kterou podporuje většina svobodně zvolených poslanců a senátorů. Pětadvacátého října 1933 schválil pražský parlament zákon v zastavování činnosti a rozpouštění politických stran. Premiér Malypetr řekl v ústavněprávním výboru poslanecké sněmovny, že zákon má „preventivně působit k tomu, aby nebyly pod pláštíkem demokratických svobod a jejich zneužíváním jednak připravovány, jednak páchány trestné činy“. Zákon byl v platnosti do 1.ledna 1938; v roce 1933 posloužil k tomu, že byla rozpuštěna Německá nacionálně socialistická strana; ostatní strany zůstaly nedotčeny. Legalitu potlačování nacistické činnosti uznal i Nejvyšší soud v Brně(vida už za 1.Republiky byl v Brně tento soud, proč se nevrátilo zemské zřízení na Moravu, když začátkem 90-tých let byli v parlamentu zástupci Hnutí za samosprávu Moravy a Slezska), který 7.října zamítl odvolání a potvrdil rozsudky nad členy Volkssportu, vynesené v září minulého roku. Téměř všichni nacističtí poslanci, vyšetřovaní za spiknutí proti republice, zmizeli ze scény. Hans Knírech brzo zemřel, Rudolf Jung a Leo Schubert nečekali na rozhodnutí soudu a po propuštění z vazby podle příkladu Hanse Krebse uprchli do Německa. Jung v Německu vyučoval jako docent na Vysoké škole politické, Krebs byl jmenován vrchním vládním radou v ministerstvu propagandy. Ačkoli oba byli československými občany, stali se v březnu 1936 poslanci říšského sněmu. str.729 – „Těžištěm zdejších oslav byla přehlídka oddílů pražské vojenské posádky, kterou vykonal prezident(…T.G.M. udělal tolik parády s vojáky, aby posílil duch českého vlastenectví). Pozváni byli všichni zdejší diplomatičtí zástupci, kterým defilující pluky, děla a tanky a(nad nimi) letecké eskadry(v jednom dokumentárním pořadu České televize jsem viděl záběry letadel o kterých říkal komentátor: Tyto záběry nebyly nikdy ještě zveřejněny – proč? – aby někoho nenapadlo, proč jsme se tenkrát vzdali, když jsme byli tak dobře vyzbrojení?) měly názorně ukázat vojenskou zdatnost Československa(ano, té se také Němci obávali a proto zničili Československo politicky – peníze Henleinově straně a diplomaticky – Mnichovská dohoda). Ve všech projevech se souhlasně a zřejmě na vyšší pokyn zdůrazňovala nutnost demokratické státní formy a zaznívaly výzvy k boji proti fašismu(… český národ, když se sejde tak zpívá jednu píseň – na vyšší pokyn). Zvláštní událostí letošního státního svátku byl postoj sudetských Němců, kteří tento den – poprvé od založení Československé republiky – i na své straně prožili slavnostně(tolik zářil zdravý Masaryk jako morální osobnost na celý národ?). Spontánně se všude v německém území vyvěšovaly vlajky a byly pořádány průvody, slavnostní shromáždění a iluminace. Obyvatelstvo se oslav zúčastnilo v nejširším rozsahu a zčásti společně s místními Čechy.(… ti čeští Němci věděli dobře, že se v Československu mají lépe než by se měli v Německu, kde řádil Hitler a jemu podobní). Tisk a slavnostní řečníci se přímo předháněli v projevech věrnosti československému státu.“ Později se už nikdy nic podobného nestalo, politická radikalizace vedla naopak ke vzájemnému odcizení Němců a Čechů. Pokud byly německé manifestace upřímné, předjímaly možná budoucí nostalgii; jako by to byl poslední přátelský pozdrav společnému státu a demokratické republice. str.732 – Mezi historickými mezníky první republiky má význam i prosinec 1933. V tomto měsíci se událo něco nového v československo-německých vztazích. Do Československa začaly tajně docházet Hitlerovy peníze(zde se projevuje Hitlerova genialita. Byl si dobře vědom, že je pro Němce lepší donutit nás ke kapitulaci – ozbrojený konflikt s vlasteneckým Masarykovým militaristickým Československem, nebyl pro Německo vhodný. Nestačila by hrubá síla, jak se nám to snažili vštěpit komunisté ve škole a Hitler, si toho byl dobře vědom). str.740 – Od intelektuálů Švehla žádal, aby nejen přemýšleli, nýbrž také vedli(tady čeští intelektuálové zaostávali a zaostávají. Právem vládnou Naši Tvrdí Lidé, kteří jsou velmi chytří a schopní a dobře organizovaní). Jejich povinnost jednat vylíčil Čapkovi takto: „Přemýšlejte o tom, proč to tak hrozně prohrála inteligence. Máme dnes tři diktatury: ruskou, italskou a německou. Každá má jiné příčiny, ale všechny tři mají něco společného: že zakroutily krk inteligenci. Buď si z ní udělaly holku pro všechno, nebo i vyhodily. Každý konec demokracie je zároveň porážka inteligence. Inteligence to musí prohrát, když nemá schopnost vést. Kdybyste zavolali k nemocnému tři doktory a oni se jenom hádali mezi sebou, tak je pošlete domů a zavoláte bábu kořenářku. Musí se jednat a nemůžeme jednat bez jistot; když selhává rozum a vědění, musí nastoupit poroučení nebo slepá víra.“ str.743 – Švehla měl však vždycky velké výhrady proti Benešovu politickému stylu(to bylo to Benešovo horizontální myšlení – to je proti českým povahám) a jeho averze s v roce 1933 vystupňovala do té míry, že byl připraven žádat Benešovu demisi, kdyby se byl vrátil do čela vlády(Beneš zřejmě připadal Švehlovi moc rozumný a málo schopný jednat – Švehla měl raději lidi schopné jednat, i když měli třeba jednodušší myšlení). Vývoj v Evropě Švehlu značně znepokojoval a zdálo se mu, že na nebezpečné změny v sousedství Československa nereaguje domácí politika s dostatečnou pohotovostí. Velké množství politických stran v Československu považoval za luxus a také brzdu rychlejších odpovědí na stále větší zahraniční hrozby. Když Švehla mluvil o nutnosti „dát hlavy dohromady“ nebo o „národním soustředění“, neměl na mysli usměrnění a slynutí politických stran, nýbrž zodpovědnou spolupráci pod vedením odhodlaných politiků. Podle Fiřta byl Švehla „pro změnu volebních řádů, chtěl, aby se sobě blízké strany spojovaly programově“. str.744 – Až dosud se Švehla z úcty k Masarykovi a z obavy před krizí ve vládní koalici zdráhal Beneše veřejně kritizovat. V roce 1933, jak to vyplývá z Čapkova i Fořtova podání, však byl připraven na Beneše zaútočit. Fořtovi sdělil Čapek Švehlovo rozhodnutí: jakmile bude znova předsedou vlády, bude trvat na Benešově demisi(zajímavé, že Švehla s geniálním „českým“ citem neměl rád Beneše. Velmi dobře totiž odhadnul, že Beneš se svým horizontálním myšlením do českého prostředí nehodí a může mu dokonce i ublížit). str.745 – V roce 1938 napsal Ferdinand Peroutka o Švehlově tradici: „Zdá se, že nezapomenutelný dojem učinila na Švehlu poučení, jež je možno čerpati z českých dějin o nebezpečí nesnášenlivosti. Vytvořil si svou filozofii při pohledu na následky konfliktů náboženských, ale přenesl ji pak i na pole moderního života politického. „Snášenlivost je výrazem vyššího stupně kultury,“ pravil. Jednoduchá pravda o Švehlovi je, že na něm bylo něco přímočarého, co nelze přecenit: před okázalými psychózami a intelektuálskou samolibostí dával přednost ráznému osobnímu rozhodnutí a spolehlivě vedené práci na pomoc jednotlivcům a celé společnosti. Jednou řekl: „Ztroskotá-li můj systém, odejdu z politiky. Vezmu hůl a mošnu a půjdu od vesnice k vesnici a budu vyprávět lidem, co mají, když získali republikánskou samostatnost, a co by z nich bylo, kdyby ji ztratili.“ Když Švehla mluvil o svém systému, myslel tím republiku a v ním občanskou spolupráci, která překonává zájmy stran a skupin. str.753 – Pokus sociálních demokratů vyvolat generální stávku selhal a oddíly Ochranného svazu se musely ve vídeňských předměstích bránit proti přesile policie, četnictva, vojska a ozbrojených heimwehrů(v Rakousku). Boj byl rozhodnut nasazením těžkých zbraní, minometů a děl. Bylo zabito téměř 400 lidí; na straně vládních oddílů bylo 124 mrtvých, v řadách bojujících sociálních demokratů a civilního obyvatelstva bylo 240-260 zabitých. Po vládním vítězství(Rakušáci se opět projevili jako totalitní národ – diktátoři) byla sociálnědemokratická strana zakázána, byly rozpuštěny její odbory a zabaven majetek(ano, to je styl rakouské moci – zabavit majetek – viz doba pobělohorská. Mám však silný pocit, že naši Tvrdí Lidé postupují v souladu ve stylu Rakouské vlády, oni ačkoliv jazykem a původem jsou Češi, tak se chovají jako kdyby byli Němci(Rakušáci). Řada sociálních demokratů byla popravena(ano, první totalita v této zemi nepřišla s komunisty, ale s Habsburky a jejich následovníky), mnoho vedoucích funkcionářů odešlo do exilu(ano, rakouští byrokraté dokázali vytvořit nesnesitelné podmínky pro „buřiče“). Zásah Dollfussovy vlády proti sociálním demokratům měl sympatii autoritativního režimu v Maďarsku(Horthyho diktatura) a přechodně připoutal Rakousko ještě silněji k fašistické Itálii. (Nevím jaká stránka to byla – nyní) Prezident Masaryk naposledyještě při síle promluvil v pátek dopoledne 27.dubna 1934. Svolal k poradě na Hrad zemské vojenské velitele a velitele divizí spolu s ministrem obrany Bohumírem Bradáčem, generálním inspektorem armády Janem Syrovým a náčelníkem hlavního štábu Ludvíkem Krejčím. O schůzi nebyl vyhotoven žádný protokol. V následujících týdnech někteří účastníci porady sdělili v důvěrných rozhovorech podrobnosti o postoji Masaryka v otázce národní obrany. K příjemcům těchto informací patřil francouzský vyslanec Noël, který o setkání Masaryka s vojenskými veliteli poslal 18.května do Paříže tajnou zprávu. Citoval v ní, co Masaryk řekl o eventualitě války: „Když se mne nějaký novinář v této věci ptá, vyjadřuji se jako pacifista: prohlašuji, že válka není možná z důvodů finančních a jiných. Ale doufám, že v tom nejste na omylu. Pacifismus, jak mu někteří lidé rozumějí, není nic než hloupost. Mluvím tak jen proto, že nejsme připraveni a potřebujeme získat čas(na dokončení pohraničních opevnění?).“ O Polácích řekl prezident, že nejsou vždycky příjemní sousedé, ale že je třeba mít s nimi trpělivost a že „těžkosti nepocházejí jen od nich, také náš tisk někdy dělá hlouposti“. Velitelům československé armády Masaryk zdůraznil: „Ale je tady vážnější věc: slyším, že někteří lidé říkají, že nebudou-li v případě konfliktu Poláci na naší straně, budeme úplně bezmocní a budeme ztraceni. To je hanba! Vyžeňte si takovou myšlenku z hlavy: národ, který chce skutečně bojovat, nemůže být ztracen.“ Nikdo nevěděl, že tímto vystoupením nadobro končí životní dráha Masaryka jako člověka vybaveného intaktní(zdravou) výzbrojí duševních a tělesných sil. Za několik hodin začalo údobí Masarykovi poslední nemoci. str.771 – Čtvrtého dubna odpoledne navštívil Malypetr a Beneš Masaryka v Lánech. Rozhovor nebyl zaprotokolován, ale je zřejmé, že se Masaryk, ať už se samostatného úsudku nebo pod sugescí názorů Josefa Schiezla, vyslovil proti zákazu SHF(Henleinovy strany). Vláda tedy bez formálního rozhodnutí nechala Henleinovu stranu dále existovat, žádala jen zrušení slova „fronta“ v jejím názvu. Henlein vyhověl a přejmenoval Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu na Sudetoněmeckou stranu(SdP). str.775 – Nástupce se neujal svého úřadu pod stejně šťastnou hvězdou jako jeho předchůdce(Beneš). Když se Masaryk stal prezidentem, světový vývoj přál Československu; když nastupoval Beneš, Československo už nebylo obklopeno příznivou mezinárodní konstelací. V Masarykově případě bylo třeba odhodlání pracovníka, který se nebojí těžkého úkolu, v Benešově případě bylo třeba odvahy bojovníka, který počítá s nejhorším. Role, která za necelé tři roky po prezidentské volbě připadla Benešovi, byla role pro patetickou, ale i tvrdou povahu, ochotnou obětovat sama sebe a zároveň tisíce dalších lidí v beznadějném boji, který dá příklad příštím generacím a snad i širšímu současnému světu.[Podle mých posledních informací štáb československé armády, který v době konání Mnichovské dohody sídlil ve Vyškově, vyhodnotil situaci takto: mohli bychom se bránit Němcům 3-4 měsíce(komunisté ve škole říkali, že 14 dní), potom bychom ses většinou bojeschopné armády přesunuli na Slovensko(a zřejmě částí obyvatelstva) a to bychom i při velké početní nevýhodě v tehdejší době udrželi. Také okolnost, že bychom se bránili v počtu měsíců by přinesla do mezinárodní politiky neodhadnutelnou dynamiku, jak se vyjádřil poradce amerického prezidenta(snad Bushe). Nějakou pomoc bychom jistě dostali – viz 60 000 jugoslávských dobrovolníků] Je mnoho náznaků, že Masaryk, kdyby byl o několik let mladší a neoslabený nemocí, by byl tuto úlohu splnil. Edvard Beneš, všechno jiné než patetická povaha, si počínal jako tvrdošíjný obhájce jediné demokracie na východ od Německa až do poslední chvíle, kdy nechtěl obětovat tisíce lidí ve ztraceném boji. V transcendentním útočišti všech generací je za to buďto pozdravován uznáním tisíců těch, kteří v roce 1938 přežili, nebo ho v tomto neznámém azylu viní ze zbabělosti mnoho těch, kteří byli v roce 1938 ochotni statečně zemřít(ano, byla tady spousta vlastenců, kteří byli Masarykovou republikou k vlastenectví vychováni. Nezapomenu na to, jak jsem četl v knize „Proč se neřekne pravda“ od Jindřišky Smetanové, jak se Masaryk zeptal svého tajemníka Schenka po tom, co předchozí den poslouchali, jak řval Hitler, když byl zvolen říšským kancléřem, „Co vy si o tom myslíte pane Schenku?“, a ten odpověděl: „Vypadá to, že budu muset oprášit uniformu záložního důstojníka.“ Masaryk: „doufám, že to nebude tak zlé.“). Ale tady jsme předjali hlavní problém Benešova prezidentství, který překračuje rámec této knihy, i když v něm začíná. str.778 – Polozapomenut byl úsudek Ferdinanda Peroutky, že rozhoduje-li se demokracie mezi komunismem a fašismem, je to jen výběr mezi dvěma katy. je pravda, že po řadě se oba kati pokoušeli o Československo, ale v perspektivě doby, kdy se rozhodoval Beneš, bylo nacistické nebezpečí mnohem bližší a reálnější, kdežto komunistická hrozba byla vzdálená a mírněná iluzemi o skutečných úmyslech sovětské vlády. str.780 - Hitlerův nový řád, ať měl jakkoli odpuzující vlastnosti, byl velice ku prospěchu straně Konrada Henleina. Velká suma, kterou z nacistických fondů přijal Henlein na konci srpna 1935(tajně? A jak to vyšlo najevo?), byla jen předzvěstí trvalého přísunu peněz z Německa do pokladny Sudetoněmecké strany. Šestadvacátého září, měsíc poté, co Henlein potvrdil příjem částky v hodnotě přes tři miliony korun, měl v berlínském ministerstvu zahraničních věcí vrchní rada von Renthe-Fink spolu s dalšími vysokými úředníky poradu s představiteli SdP v čele s Karlem H.Frankem. Úředníci ministerstva a Henleinovci pobočníci se shodli, že momentální finanční potřeba SdP obnáší 585 000 říšských marek a že je nutné peníze dodat co nejdříve. Bylo rozhodnuto z této celkové částky okamžitě zařídit převod 50 000 říšských marek, dalších 50 000 převést během deseti dnů a zbývajících 485 000 vyplácet ve splátkách tak, aby převod byl dokončen nejpozději do 10.listopadu. V záznamu o poradě se také říká, že vzhledem k naléhavosti celé věci už prezident Říšské banky uvolnil 250 000 říšských marek a že 50 000 bylo vyplaceno jako první splátka(tyto peníze byly využívány na narušení té Masarykovy republiky, na rozložení té pevné, vojenské vlády, která by byla tvrdým kamenem pro německou armádu – lepší bylo rozložit náš stát a dovést ho ke kapitulaci – tento diplomatický záměr vyšel Hitlerovi na 100%). str.788 – Francie nebyla tentokrát zcela osamocená. Itálie, přestože se už přibližovala k Německu, oznámila, že splní závazky locarnských dohod; sovětská vláda sdělila do Paříže, že se zúčastní zákroku proti Německu, o kterém rozhodne Společnost národů; podobnou ochotu ohlásily Československo, Polsko a Jugoslávie. Francie však opět nebyla připravena jednat bez Velké Británie, která odmítla vojenskou akci proti Německu. V Londýně se stále ještě věřilo v dobré výsledky dalšího vyjednávání s berlínskou vládou. Přitom by na ukončení Hitlerova dobrodružství byla stačila jedna silná divize. Předsunuté německé oddíly měly rozkaz rychle se stáhnout, kdyby hrozilo nebezpečí vojenské konfrontace(protože tehdy ještě nebyla německá armáda dostatečně vyzbrojena). Goebbels si zapsal do deníku: „Vůdce září. Anglie zůstává pasivní. Francie nechce jednat sama. Itálie je zklamaná a Amerika nemá zájem.“ str.789 – Albert Sarrant, od ledna 1936 nový francouzský premiér, a jeho ministr zahraničních věcí Pierre-Etienne Flandám se začátkem dubna na konferenci s francouzskými velvyslanci zeptali Francois-Ponceta, jaký člověk je Hitler a jaký smysl mají jeho údajné mírové nabídky. Francois-Poncet jim řekl: „Nesmíme Hitlera považovat za šéfa státu nebo šéfa vlády běžného typu. Hitler je pirát, který neuznává ani zvyky, ani morálku normálního námořnictva. Má v hlavě program výboje; chce získat nadvládu nad střední Evropou a zvětšit reich na úkor Ruska. Bude se pokoušet uskutečnit tento program bez války. Ale půjde do války, jestliže se mu Francie a Anglie budou chtít postavit do cesty. Když Hitler mluví o míru, jde o Pax Germanica.“ str.790 – V posledním úseku Masarykova života pokračoval rozklad versailského systému a vzestup jeho narušitelů. Ministerský předseda Hodža, který byl do 29.února 1936 také ministrem zahraničních věcí, měl příležitost prověřit vyhlídky svého plánu užší hospodářské spolupráce ve střední Evropě. Plán spočíval v myšlence rozšířit solidaritu států Malé dohody o konstruktivní svazky s Rakouskem, Maďarskem a Itálií, zeměmi, které v lednu 1935 podepsaly takzvané římské protokoly. Za dobrá odbytiště středoevropských zemědělských přebytků(to jsme měli tak výkonné zemědělství?) Hodža považoval Velkou Británii a Francii, a očekával proto v Londýně i v Paříži pro svůj projekt sympatie. Hospodářská spolupráce v podunajské oblasti by kromě toho mohla být prvním náběhem k novému politickému společenství, které by oslabovalo vliv nacistického Německa a sovětského Ruska a učinilo by ze střední Evropy nový faktor v mezinárodní soutěži. Ale odklon západních demokracií od střední Evropy už byl příliš zřetelný a vliv Německa příliš silný, než aby Hodžův plán měl naději na úspěch. str.793 – Galeazzo Ciano, třiatřicetiletý zeť Mussoliniho, jmenovaný v červnu italským ministrem zahraničních věcí, navštívil v druhé polovině října Německo a byl náležitě oslavován nacistickými předáky. Hitler se mu svěřil, že je připraven v roce 1939 zahájit válku. Nápor Henleinovy strany postupně dusil aktivistický proud sudetoněmecké politiky a demonstroval pražské vládě, že v jednání o řešení německé otázky má na své straně jen slabé německé spojence, kteří se ve vlastním táboře musejí hájit proti přesile. str.795 – O smrti a o Bohu přemýšlel Masaryk po celý život. Jeho náboženství vyplývalo z odhodlání neponechat lidský úděl beze smyslu a bez útěchy. Chtěl zjistit, co poskytuje obranu proti fyzické, duchovní a mravní slabosti člověka, a dospěl k náboženství, oproštěnému od mýtů, předsudků a zázraků, v němž lidský rozum není vykázán ze zbožnosti, nýbrž rozván k živé účasti na víře v nesmrtelnost. V historii náboženství shledal postup od úzkosti k vyrovnané a odvážné mysli. Řekl: „V starších náboženstvích, ještě ve Starém zákoně, náboženství je bázní, děsem před božstvím; Bůh, Jehova, je strašný; v učení Ježíšově bázně už není.“ Chválil proto náboženství, jak ho sám chápal, za to, že „překonává strach, zejména strach ze smrti; pudí ustavičně do výše, výš a výš(ale jsou tady Naši Tvrdí Lidé a ti použijí všechny prostředky k tomu, aby „svatí“ se neprosazovali), živí touhu po poznání a moudrosti, je nebojácné“. Právě tak si byl Masaryk jist, že člověk, který přijme náboženství jako přirozenou nutnost, přijímá zároveň vzpruhu při hledání životní cesty mezi excesy: náboženství mu pomáhá udržet si přirozenou pokoru a překonávat velikášství. str.796 – Nepostupoval jako jiní podle směrnice: budu hledat smysl a řád v tom, co je kolem mne, a najdu-li, co hledám, budu věřit v Prozřetelnost. Šel opačnou cestou: věřím v Prozřetelnost, protože je z hlediska mé slabosti a nedokonalosti nepostradatelná, ale jakmile věřím v prozřetelnost, v Boha, který vše stvořil a řídí, musím vidět ve všem, co je, „nějaký řád, plán a rozumné určení“. „…Duše vůči duši. Věčné nemůže být věčnému lhostejné. To je pro mne důvod k součinnosti.“ str.797 – Myslím, že jsem od přirozenosti politicky založený člověk; a protože chci stavět politiku na morálce, na lásce k bližnímu a v tomto smyslu politicky jednám, musím mít jasno o morálce; to však vyžaduje, mít jasno i o náboženství, neboť morálka je s náboženstvím spojena.“ Ježíš ovšem byl inspirace k činům a podle ní se všechno Masarykovo přemítání o Bohu a o věčnosti spojovalo v jednom úběžníku: v základní myšlence, že člověk čerpá z neznámých vyšších pramenů schopnost přátelství ke všemu a ke všem, že tento hlavní princip je platný vždy a všude a že se má vyjadřovat prací a pomocí. str.799 – Smrt nastala v úterý ráno 14.září 1937 ve 3 hodiny 29 minut. str.800 – Pátého listopadu 1937 svolal Hitler velitele pozemní armády, letectva a námořnictva(geniální Hitler toto učinil až po smrti Masaryka – jeho postup proti pevnému československému kamenu byl přesný – jako by mu radila Prozřetelnost) a oznámil jim, že se s konečnou platností rozhodl vyřešit problém německého životního prostoru vojenskou akcí. Řekl, že válka musí začít nejpozději v letech 1943-1945, protože později budou ostatní mocnosti už dobře připraveny na německou ofenzivu. Bude-li však Francie ještě před rokem 1943 zapletena do války s jinou zemí, což jí znemožní vojensky zasáhnout proti Německu, může – jak Hitler upozornil – válka začít i dříve, a to rychlým vpádem wehrmachtu do Československa a obsazením Rakouska. V Československu vystoupily ve dnech 22 až 24.března 1938 z Hodžovy všenárodní koalice německé aktivistické strany, demoralizované Henleinovou velkoněmeckou agitací(peníze). Osmadvacátého března instruoval Hitler v Berlíně Henleina, aby jeho strana kladla požadavky, na které československá vláda nemůže přistoupit(Hitler byl vynikající diplomat). Henlein slíbil, že pokyn splní. Čtyřiadvacátého dubna vyhlásila Sudetoněmecká strana na sjezdu v Karlových Varech program, který měl vyprovokovat odmítavou odpověď pražské vlády. Žádala autonomii v pohraničních oblastech, které by byly uznány za uzavřené německé jazykové území, a kromě toho vznášela nárok na odškodnění za údajné bezpráví páchané po válce na sudetských Němcích a požadovala svobodu vyznávat německý světový názor, čímž se rozumělo šíření nacistické ideologie. Britská vláda vzkázala do Prahy, že v případě války s Německem nemůže Československo počítat s britskou pomocí, a doporučovala Benešovi a Hodžovi, aby jednali s Henleinem a byli připraveni vyhovět jeho požadavkům. Z Paříže došla do Prahy informace, že bez britské účasti nebude moci zakročit na obranu Československa ani Francie. str.802 – Pátého září 1938 Beneš ustoupil britskému a francouzskému tlaku a oznámil, že československá vláda přijímá karlovarský program Sudetoněmecké strany(jako by předběžná Mnichovská Dohoda). Hitler odpověděl 12.září na sjezdu nacistické strany v Norimberku nenávistným projevem(se zlem se nedá jednat, lze proti němu jedině bojovat) proti Československu a osobně proti Benešovi; mluvil o strašlivém utiskování Němců a varoval pražskou vládu i západní státy, že „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ str.803 – Dvaadvacátého září 1938 odstoupil Milan Hodža a předsedou vlády byl jmenován Jan Syrový. Třiadvacátého září byla vyhlášena mobilizace československé armády. Třicátého září 1938 přijala československá vláda mnichovský diktát, který přikazoval odtržení pohraničních území Čech a Moravy a jejich přičlenění k Německu. Téhož dne si Goebbels zapsal do deníku: „Šli jsme všichni po tenkém provaze nad závratnou propastí….“(tady byl obrovský historický okamžik, kdyby ještě žil Masaryk řekl by: Musíme se bránit železem. Pokud bychom se nevzdali, tak náraz by byl strašlivý, protože jsme byli považováni za militaristickou zemi s vojáckým duchem, což bylo velkou zásluhou právě Masaryka. Přesto, že jsme byli méně početní jak lidmi, tak zbraněmi, byli bychom pro německou armádu obrovský problém. Dobytí Čech a Moravy by způsobilo Německu obrovské ztráty, zřejmě větší než by byly na naší straně. Ztratili by tu sílu potom dobývat ostatní země. Ve filmu „Dny zrady“, který sice natočili komunisté, byla scéna, jak německý důstojník hlásí Hitlerovi informace o síle obrany československé armády. Padla tam tato slova: Mobilizovali milión vojáků, mají velmi dobře vyzbrojenou armádu, zaostávají pouze v množství tanků a kolových vozidel. Ze ¾ mají velmi dobře vybudované pohraniční opevnění – budou se bránit jako krtci). Německá prestiž obrovsky vzrostla. Jsme znova světovou mocností. O co teď půjde, je zbrojení, zbrojení, zbrojení….“ str.807 – Masarykův požadavek „slušného národa“ zůstal výzvou, na které historie nic nezměnila, ale na Pekařovu otázku, „zdali se udržíme“, nepřišla odpověď v daleké budoucnosti, nýbrž už za pět let. Neudrželi jsme se. str.808 – Vzhledem ke slabosti Společnosti národů, která neměla žádnou ozbrojenou moc na ochranu svých členů, záležel osud Francie – a celé Evropy – na tomto dilematu: buďto Německo není nebezpečné, a pak není třeba organizovat proti němu systém spojeneckých smluv; nebo Německo je nebezpečné, a pak je nutno mít po ruce organizaci spojeneckých států schopnou rozhodně zakročit proti nové agresi. Nástrojem rozhodného zákroku mohla ovšem být jen silná a pohyblivá francouzská armáda, připravená k ofenzivní akci na ochranu Francie a na pomoc jejím spojencům. Vytvořením spojeneckého systému Francie uznala, že se obává německého útoku. Zároveň se však budováním statické obrany vzdala strategie účinných vojenských akcí, synchronizovaných s akcemi spojenců. Žila tedy v pocitu nebezpečí, které ohrožuje velkou část Evropy, ale prakticky si počínala jako stát, který dbá jen o svou vlastní bezpečnost. Údobí pokusů o posílení Společnosti národů jako ručitele bezpečnosti členských států skončilo v březnu 1925 po ztroskotání Smlouvy o vzájemné pomoci a Ženevského protokolu. Za oběma projekty stála československá zahraniční politika, koncipovaná Masarykem a prováděná Benešem; oba projekty překazila Velká Británie v úleku před možností angažovat se vojensky na východ od Rýna, kde na její politické mapě byli lvi.al, všechno záleželo na Anglii. Čím více Francie viděla v Anglii svou poslední oporu(tak to byl velký politický omyl, protože Anglie byla odvěkým rivalem Francie), tím více byla zavázána k politice kompromisů. Francie, přiznávající nedostatečnost vlastních prostředků a usilující o společný postup s Anglií, byla ve vztahu k Německu stále slabší a ústupnější(který „duch“ vedl Francouze takto?). Bylo nad síly Masaryka a Beneše tyto souvislosti změnit. str.811 - Pak ovšem, jak meziválečný evropský vývoj stále jasněji ukazoval, všechno záleželo na Anglii. Čím více Francie viděla v Anglii svou poslední operu, tím více byla zavázána k politice kompromisů. Francie, přiznávající nedostatečnost vlastních prostředků a usilující o společný postup s Anglií, byla ve vztahu k Německu stále slabší a ústupnější. Bylo nad síly Masaryka a Beneše tyto souvislosti změnit. str.814 – Republika nebyla takové peklo, aby autonomisté nemohli s ohledem na úzkost Čechů před smrtelným nebezpečím čekat v situaci ne ideální, ale jistě snesitelné na vyjasnění mezinárodních poměrů, na příhodnější chvíli, kdy snad oba národy, Češi i Slováci, budou méně ohroženi. Mnoho se o blízké budoucnosti nevědělo, ale jasné bylo už tehdy, že posílit evropskou rasisticko diktátorskou frontu nepřátelstvím k parlamentárnímu zřízení znamenalo zvýšit riziko zničení Čechů a neodvrátit riziko zničení Slováků. Radikální autonomisté a separatisté reagovali v posledním údobí republiky na relativní křivdy(že Slovensko nemělo svou vládu a že nemělo parlament, ačkoli bez těchto institucí mělo kulturní svobodu, široký rozsah občanských práv a Slováka jako předsedu ústřední vlády), a spěli bez respektu k názorům jiných Slováků a Čechů, bez diskuse a bez hlubšího přemýšlení k absolutnímu bezpráví, které už německý nacismus pohrdající světovým míněním ani příliš nezakrýval. str.815 – Bylo to jen dvacet let, dvacet krátkých let českého vedení v československo-německé republice, ale Němci – jak to Češi viděli – nebyli ochotni po několika staletích své převahy připustit sestup na druhé místo. Předstírat, že v tak dlouhé době života v nedělitelné zemi nastaly právě v éře liberální demokracie nesnesitelné poměry, které vyžadovaly rozvrat dávného společenství, nebyl ani moudrý, ani spravedlivý postoj. Těžko odpustitelné to bylo zvláště v posledních letech republiky, kdy přednosti československého demokratického státu před německým režimem diskriminací, politických zločinů a rasových vražd byly nepopiratelné. str.816 – Podle nynější znalosti toho, co následovalo, musíme usoudit, že by bylo výhodou, kdyby byla Masarykova republika dostala příležitost ještě nějakou dobu pokračovat a v práci a v míru se vyvíjet. Historie jí tuto šanci nedala. Žila na nebezpečném místě a zanikla v erupcích rok po Masarykově smrti. Na úpatí sopky zajistila svým občanům poměrně chráněný a klidný život aspoň do chvíle, než se vyřinula láva. Moje poznámky: Tato krásná, přesná historická kniha ukazuje tyto historické pravdy: 1) Hitler nevyhrál volby v Německu svým geniálním řečnickým uměním, svojí schopností vcítit se do davu a ovlivnit mysl žen. Hodně práce pro něho udělali SA a SS-mani, kteří vyvolali tolik strachu v lidech, že ti se báli nezvolit Hitlera podobně jako tomu bylo v Československu za komunistů. 2) Beneš byl mimořádná osobnost v české politice a byl obdařen horizontálním myšlením, což bylo trnem v oku ostatním Čechům, protože mysleli vertikálně. 3) Rozhodující politický zvrat v Československu nastal po čtvrté volbě prezidenta Masaryka, který v té době byl již invalida. Potom následovalo nezrušení Henleinovy strany tak, jak to doporučil invalidní Masaryk. Od té doby šla československá politika dolů. 4) Přesto, že Československo byl demokratický, konsolidovaný stát a národy v něm neprožívaly žádné peklo, byli to Němci a Slováci, kteří byli připraveni zasáhnout ve svůj prospěch, jakmile byl stát jen o trochu slabší. 5) Komunisté byli odpornou stranou, která státu škodila. Divím se, že parlament po těch slovech Gottwalda: „…my se jezdíme k bolševikům učit, jak vám zakroutit krkem..“, nezakázal Komunistickou stranu stejně jako Německou nacionální stranu v únoru r.1934. Domnívám se, ale že tady v pozadí byl vliv Masaryka, který zrušení Komunistické strany nedoporučil, protože podle jeho názoru by se stali komunisté populárnějšími, kdyby se ocitli v ilegalitě. Za Masaryka byly zrušeny už 2 strany: Fašistická a Německá nacionální strana. Dokončil dne 13.11.2013 Jaromír Krystl

Duchovní osobnosti | stály odkaz

Komentáre

Pozor, na konci je potreba spočítať neľahkú matematickú úlohu! Inak komentár nevložíme. Pre tých lenivejších je tam tlačidlo kúzlo.



Prevádzkované na CMS TeaGuru spoločnosti Singularity, s.r.o., © 2004-2014